Ústava ČR 

Historie naší ústavnosti souvisí s existencí různých státních útvarů na našem území. Můžeme rozlišit tři základní etapy ústavního vývoje: 

• • 1848 - 1918 v rámci habsburské monarchie 
• • 1918-1992 v rámci Československa; ústavy socialistického Československa měly formální charakter, neboť umožňovaly obcházení lidských práv a kontrolu státních orgánů komunistickou stranou 
• • Od r. 1993 v rámci samostatné České republiky Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992. 

Ústava je složena z 8 hlav a 113 článků. Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně. 

Preambule My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky 

• • Hlava I. vymezuje v základních ustanoveních podstatu a zásady demokratického státu a politického systému, hovoří o státním občanství, hranicích státu, hlavním městě a státních symbolech. 
• • Hlava II. - IV. stanoví pravomoci nejdůležitějších státních orgánů. Hlava II. definuje dvoukomorový parlament. 
• • Hlava III. upravuje moc výkonnou, která je tvořena vládou, prezidentem a státním zastupitelstvím. 
• • Hlava IV. vymezuje moc soudní, tvořenou Ústavním soudem a soustavou soudů. 
• • Hlava V. představuje nezávislou kontrolní moc v podobě Nejvyššího kontrolního úřadu. 
• • Hlava VI. hovoří o České národní bance. • Hlava VII. vymezuje územní samosprávu a členění státu. 
• • Hlava VIII. uvádí přechodná a závěrečná ustanovení související s rozdělením Československa.

testík - https://www.skolasnadhledem.cz/game/5276

Demokracie

Demokracie (řecky vláda lidu, původně z řeckého demos - lid a kratein - vládnout) je forma vlády, případně státu, ve kterém je zdrojem moci lid. Občané se podílejí na politickém rozhodování. Do politického života se může každý zapojit členstvím v některé z politických stran nebo jako nestraník do některé politické funkce. Své zájmy mohou občané prosazovat i v rámci dobrovolných společenských organizací (hnutí, odbory, iniciativy). 

Demokratický politický režim nabízí model zastupitelské demokracie, který je založen na účasti ve volbách, což je forma nepřímé demokracie. V mnohých zemích existují i prvky demokracie přímé. Mezi běžnou formu podílení se na politickém rozhodování patří i účast na mítincích či podepisování různých petic. V liberální demokracii se menšina podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování práv menšin a jednotlivců. Přímá demokracie je založena na přímé účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných. Jako ucelený politický systém v současnosti neexistuje, ale v mnohých zemích se zachovaly některé její prostředky: 

• Referendum je hlasování voličů o závažné politické otázce (např. hlasování o vstupu do EU). Je to rozhodnutí všech občanů v otázkách zákonodárných nebo výkonných. V referendu se obvykle nehlasuje o osobách, tím se referendum liší od voleb. 

• Iniciativa znamená právo občanů iniciovat nebo navrhovat zákony či vyhlášení referenda. Občané musí sepsat petici a sesbírat požadovaný počet hlasů. 

V nepřímé demokracii se občan účastní politického rozhodování zprostředkovaně, prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. V současnosti jsou všechny demokracie nepřímé. Nejčastěji používanou formou nepřímé demokracie jsou volby. Nepřímá demokracie zachovává všechny podstatné znaky vlády lidu: 

• rovnost - všichni občané jsou si rovni, každý může být vybrán do veřejné funkce a ve volbách má rovnoprávný hlas 

• pluralita - občan má možnost volby (za socialismu mohl volit pouze jednu stranu) • dočasnost - moc je zvoleným zástupcům svěřena jen dočasně 

• kontrola - moc je pod kontrolou opozice v parlamentu a kontrolních orgánů 

• většinový princip - platí to, co rozhodne většina 

Nejběžnějším právem občana je jeho účast ve volbách. Má možnost svobodného výběru mezi politickými alternativami. Svobodné, pravidelně pořádané volby jsou základním principem demokracie. Volby jsou akt, při kterém volí občané (voliči) své zástupce do určitých funkcí nebo orgánů. Rozlišují se volby parlamentní, prezidentské a komunální. 

 Historie demokracie - První známá demokracie, antická, vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvala přibližně 100 let - od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Vztahovala se jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu. Občanská práva se nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky. Po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla značně odlišná od současné. Zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. 

V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť pod dobově místním názvem republikánství. Demokracií byly nazývány i některé proudy Velké francouzské revoluce. 

V průběhu 19. století se začíná rodit demokracie v Evropě, pro niž je zcela novým znakem jednak zastupitelský systém, jednak plné osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. 

Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby nezletilé, nesvéprávné nebo cizince. 

V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států, jako jsou předně Itálie a později Německo, ale i Španělsko, Portugalsko a další. 

Po druhé světové válce se v západní Evropě budují země na demokratických základech, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity (např. náš stát) jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). 

Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je velmi obtížný. Poslední demokratické proměny jsme mohli zaznamenat v některých státech severní Afriky.