Úkol do 6. 12.

Přečtěte si ukázky a odpovězte na otázky.

1. První světová válka v literatuře

Erich Maria Remarque

Na západní frontě klid (1929)

Kantorkové měli nám, osmnáctiletým, být zprostředkovateli a průvodci do světa dospělosti, do světa práce, povinnosti, kultury a pokroku: do budoucnosti. Občas jsme se jim posmívali, občas jsme jim tropili drobná alotria, ale v podstatě jsme jim věřili. Byli pro nás nositeli autority, a s pojmem autority nám v mysli splývala představa většího porozumění a lidštějšího vědění. Leč první mrtvý, kterého jsme spatřili, toto naše přesvědčení roztříštil. Vnutil nám poznání, že náš fyzický věk je poctivější než jejich; Kantorkové měli na své straně jen frázi a dovednost. První bubnová palba nám ukázala náš omyl, a pod ní se zhroutil světový názor, který nám vštěpovali. Zatímco oni ještě psali a mluvili, my jsme viděli nemocnice a umírající - zatímco oni označovali službu státu za to největší na světě, my už věděli, že smrtelná úzkost je silnější. Ale proto se z nás nestali žádní vzbouřenci, žádní zběhové, žádní zbabělci - pro žádné z těch slov Kantorci nechodili daleko -, milovali jsme svou vlast stejně jako oni a při každém útoku jsme šli statečně kupředu - ale teď už jsme rozlišovali; najednou jsme prohlédli. A viděli jsme, že z jejich světa už nezbylo nic. Najednou jsme byli strašlivě sami - a sami jsme se s tím museli vyrovnat. Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril. Šli jsme na vojnu s nadšením a s dobrou vůlí; ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli.

(...) V té době jsme zakusili všechny vůbec možné šikany a drezúry kasárenského dvora a

často jsme vzteky až brečeli. Někteří z toho i onemocněli, Wolf dokonce zemřel na zápal plic. Ale

dát se tím zlomit - to bychom se sami považovali za směšná miminka. Stali se z nás lidé

tvrdí, nedůvěřiví, podezíraví, nelítostní, mstiví, suroví - a to bylo dobře; neboť právě tyto

vlastnosti nám chyběly. Kdyby nás byli poslali do zákopů bez takového výcviku, bez této

průpravy, většina z nás by se asi byla zbláznila. Ale takhle jsme byli připraveni pro to, co nás

čekalo. Nezhroutili jsme se, přizpůsobili jsme se; našich dvacet let, naše mládí, které nám

mnohé jiné ztěžovalo, nám při tom pomohlo. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pocit

sounáležitosti, soudržnosti, který se pak na frontě vystupňoval v to nejlepší, co válka

přinesla: v kamarádství!

Otázky:

1. V čem válka vypravěče a jeho kamarády změnila?

2. Spatřuje vypravěč v této změně nějaká pozitiva?

Ernest Hemingway

Sbohem, armádo! (1929)

Ubohá, má ubohá, milovaná Catherine! Takhle se tedy platí za společné noci. Past

sklapla. Tohle tedy čeká lidi po milostných nocích. Buď jak buď, díky bohu za plyn. Jak asi

musely ženy zkoušet, než se objevila anestetika! Když na ně přišly bolesti, jako by je strhl

divoký vír. Když byla Catherine těhotná, neměla žádné potíže. Nic ji netrápilo. Ani jí vlastně

nikdy nebylo špatně. Na nic si až do posledního dne nestěžovala. A teď ji přece jenom dostali. Co

člověka čeká, to ho nemine. Nemine ho to, k sakru, nemine. I kdybychom se třeba

padesátkrát vzali, dopadlo by to pokaždé stejně. A co když zemře? Nezemře. Jenom prožívá těžké

chvíle. První porod se zpravidla dlouho vleče. Jenom prožívá těžké chvíle. Až bude po všem,

řekneme si, jak zkoušela, a Catherine se bude bránit, že ani vlastně moc nezkoušela. Ale co když

zemře? Nesmí zemřít. ano, ale co kdyby mi zemřela? Nemůže zemřít, povídám ti. nejanči.

Jenom prožívá těžké chvíle. To jí prostě jenom příroda ukazuje, co dovede. Je to jednoduše

první porod, a ten se téměř vždycky dlouho vleče. Ano, ale co kdyby mi zemřela? Nesmí

umřít. Proč by měla umírat? Proč by vlastně měla umřít? To se jenom hlásí na svět dítě,

mimovolný důsledek krásných milánských nocí. Zamotá hlavu a potom se narodí a pečuje se o

ně a možná, že to dítě má člověk i rád. Ale co když Catherine zemře? Nezemře. Všecko je

v pořádku. Ale co kdyby mi zemřela? Nesmí zemřít. Ale co kdyby zemřela? Řekni, co

budeš dělat? Co kdyby mi zemřela?

Otázky:

1. Proč autor stále opakuje stejná slova a myšlenku? Jakého účinku se snaží dosáhnout?

Romain Rolland

Petr a Lucie (1920)

Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už viděla ve snu, zrovna té noci. Nedařilo se jí vzpome- 59 nout si, zdali se jí o ní opravdu zdálo, nebo zdali promítá do minulého spánku to, co před chvílí spatřila před chrámem. Potom ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se zase roztoulaly. Petr myslil na dny svého krátkého uplynulého života. Skřivan vzlétající nad zamlženou rovinou, aby našel slunce... Jak je daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani nebe. A síly ochabují... Najednou, zatímco pod klenutou kruchtou se nese gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana volně plujícího po nekonečném moři slunce... Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili.

V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatímco na ni tak mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce onen výraz zděšení a soucitu. 

V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základuzachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.

Otázky:

1.Kde v knize se dle tebe nachází tato pasáž?

2. Proč měla rusovláska, kterou zahlédla Lucka v okně kostela, v očích zděšení a soucit? 

Jaroslav Hašek

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921 - 1923)

Vojenský lékař Bautze byl muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům. Známý jest jeho výrok: "Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande." Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů a byl by se dostal na kobylku i tomu jedenáctitisícímu, kdyby nebyla toho šťastného člověka právě v tom okamžiku, když na něho zařval "Kehrt euch!", ranila mrtvice. "Odneste toho simulanta!" řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev. A před ním stál v ten památný den Švejk jako ostatní v plné nahotě, zakrývaje cudně svou nahotu berlemi, o které se opíral.

"Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt," řekl Bautze, "takových fíkových listů v ráji

nebylo."

"Superarbitrován pro blbost," poznamenal šikovatel, dívaje se do úředních listin.

"A co vám ještě schází?" otázal se Bautze. 

"Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla," skromně řekl Švejk, "já mám oteklý kolena."

Bautze podíval se strašně na dobrého vojáka Švejka a zařval: "Sie sind ein Simulant!" a obraceje se k šikovateli, s ledovým klidem řekl: "Den Kerl sogleich einsperren!" Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice. Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet. Paní Müllerová, která čekala nahoře na mostě s vozíkem na Švejka, když ho viděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se vícekrát k němu nevrátila. A dobrý voják Švejk šel skromné v průvodu ozbrojených ochránců státu. Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel: "Na Bělehrad! Na Bělehrad!"

A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezentéra.

Otázky:

1. V čem spočívá komičnost ukázky?

2. Proč Hašek používá hovorové, slangové a zkomolené výrazy?

HOLOCAUST V LITERATUŘE

Charakteristika

Pojem holocaust pochází z řeckého slova holokauston a v doslovném překladu znamená úplné zničení ohněm, naprostou zkázu či zapálenou oběť. Hebrejština používá termín šoa, který je nejčastěji překládán jako katastrofa, zkáza či zlo, přičemž je toto pojmenování vztaženo výhradně k období druhé světové války.

V případě literatury poválečné byla primární motivací k tvorbě snaha podat zprávu o prožitých hrůzách a přiblížit tak válečné události širší veřejnosti, aby pochopila, co se na odvrácených válečných scenériích vlastně stalo.

Známá díla a autoři

Mezi nejznámějšími autory, kteří dobu zažili, patří:

Anne Franková - Deník Anne Frankové

Jiří Orten - Deníky Jiřího Ortena

Nejznámější historická próza o holocaustu:

William Styron - Sophiina volba (1979)

Thomas Michael Kenealy - Schindlerův list (1982)

Alena Mornštajnová - Hana (2017)

ukázka:

Deník Anne Frankové

Středa 13. ledna 1943 Milá Kitty, dnes jsme všichni zase vyděšení a nedá se pracovat, ani v klidu čekat. Venku je hrozně. Dnem i nocí odvádějí nebohé lidi, kteří si s sebou smějí vzít jen batoh a něco peněz (tenhle majetek jim později také seberou). Roztrhávají rodiny, ženy od mužů, děti od rodičů. Stává se, že děti, které se vracejí ze školy domů, už své rodiče nenajdou. Ženy, které šly něco nakoupit, po návratu stanou před zapečetěným bytem, z něhož mezitím odvedli rodinu. V křesťanských kruzích je také velký neklid, protože mladé lidi, jejich syny, deportují do Německa. Každý je plný starostí! A každou noc letí stovky letadel přes Holandsko, aby německá města zasypaly deštěm pum. Každou hodinu umírají v Rusku a v Africe tisíce lidí! Celá zeměkoule šílí, všude samá zkáza. Situace je pro spojence jistě výhodnější, ale konec je ještě daleko. Máme to dobré, lepší než miliony lidí. Jsme v klidu a bezpečí a můžeme spřádat poválečné plány a těšit se na nové šaty a knihy, místo abychom myslili na to, že zbytečně nesmíme vydat ani haléř, protože bude třeba pomáhat jiným lidem, a protože se musí zachránit, co se zachránit dá. Mnoho dětí pobíhá naboso v dřevácích, v tenkých blůzičkách, bez pláště, bez čepice nebo bez rukavic. Mají prázdný žaludek, žvýkají mrkev, ze studených bytů utíkají na ulici plnou deště a větru, a přijdou do školy, do chladné a nevytopené třídy. Ano, v Holandsku to dospělo tak daleko, že na ulici děti prosí chodce o kousek chleba. 

Celé hodiny bych mohla vyprávět o té bídě, kterou přinesla válka, ale tím bych ještě víc zesmutněla. Nezbývá nám než klidně a odevzdaně čekat na konec této strastiplné doby. Čekají Židé i křesťané, čekají národy a celý svět a... mnoho jich čeká na smrt!

Anne

Otázka:

1. Jak stará byla Anne, když si psala tento zápis?

Literatura ovlivněná 2. světovou válkou

Josef Škvorecký

Zbabělci

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: "Tak revoluce se vodkládá na neurčito."

"Jo," řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. "Z technickejch důvodů, ne?" Bambusový plátek chutnal

jako vždycky příjemně. Hrál jsem na tenora taky z toho důvodu, že se tak příjemně cucal. Nejenom z

toho důvodu. Člověk při hraní pěkně slyšel to bzučení. Zaznívalo v lebce, hezky pevně a kulatě a

ušlechtile, a bylo to moc velké blaho, hrát na tenor. Tak taky z toho důvodu jsem na něj hrál. Benno

sundal klobouk a pověsil ho na věšák nad Helenu. Kufřík s trumpetou položil na stůl a vytáhl

trumpetu.

"Ano, z technickejch důvodů," řekl. "Nemaj dost zbraní a odvahy a je tady eště moc Němců."

"Vůbec je to blbost," řekl Fonda. "Ať je každej rád, že to doposavad de tak hladce."

"Jenže vono to moc hladce nejde," řekl Benno.

"Jak to?"

Benno povytáhl obočí, nastrčil nátrubek do trumpety a přimáčkl si ji na svoje habsburské pysky.

Fonda na něj hleděl s pootevřenou hubou a čekal. Benno foukl do trumpety a zahýbal písty. Vytáhl

ještě víc obočí a neříkal nic. Chtěl Fondu napnout. Fonda byl vždycky hrozný prchlivec a všechno ho

popudilo.

"Jak to," řekl naléhavě. "Co nejde hladce?"

Benno zatroubil rozložený akord a zaznělo to tvrdě a velmi jistě, takže ze mě spadla starost, jestli

snad Benno v koncentráku neztratil tón. Neztratil ho. Rozhodně ne Už z tohohle jednoho akordu bylo

jasné, že ne.

"Včera se to mazalo v Chodově," řekl a vyšrouboval jeden píst.

"Co se mazalo?"

Někdo se vožral a vystrčil vlajku a lidi šli vodzbrojovat Němce." Benno plivl na píst a strčil ho zpátky.

"A co se stalo?" naléhal Fonda.

"Němci se prostě nedali vodzbrojit."

"Přišel někdo vo hubu?" zeptal se Harýk.

"Jo," řekl Benno lakonicky.

"Kolik?"

"Asi čtyry."

"Jak to víš?"

"Fotr tam byl ráno se Šabatou."

"A jak to tam vypadá?"

"Klid a všichni sou vosprchovaný."

"Němci tam zůstali?"

"Jo."

"Sakra," řekl Harýk.

"A jaks to myslel prve?"

"Co?"

"S tim, že se revoluce vodkládá?"

"No, starej Weiss chtěl dnes províst převrat, kterej měli smluvenej s Chodovem a s Rohnicí, ale dyž

to tam prasklo dřív, tak toho nechali."

"A jak víš tohle, čeče," řekl Fonda. "Taky vod fotra. Fotr je v nějakým národnim vejboru nebo v

čem."

"Nevěřte mu," řekla Helena. "On jenom šíří paniku. Beníku, běž si sednout a hraj!"

Benno sebral trumpetu a šel si sednout.

Otázky:

1. Kolik osob se v ukázce vyskytuje? Dokázali byste vypsat jejich "jména" (tak jak jsou

označováni v textu)

2. Na jaký nástroj v ukázce hraje Benno? (Jako bonus můžeš napsat, o jaký nástroj, v textu

nazývaný tenor, se jedná.)

Bohumil Hrabal

Ostře sledované vlaky

Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad naším městečkem. Natožpak nad

celou krajinou, zemí. Hloubkaři narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední večer a

večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale

to bylo tím, že to byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.

Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem německou stíhačku tak, že jí ustřelil

křídlo. A potom trup hořel a padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu, vytrhlo

několik hrstí šroubů a matic, které napadaly na náměstí a pozobaly hlavy několika ženským. Ale to

křídlo plachtilo nad naším městečkem, kdo mohl, tak se na to díval, až do té doby, kdy to křídlo

vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli hosté z obou restaurací, a potom už

stín toho křídla se pohyboval náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu, kde

stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako obrovské kyvadlo, které zahánělo

občany do protisměru možného pádu a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom

se rychle smyklo a spadlo do děkanské zahrady. A za pět minut už si občané odnášeli pláty a plechy z

toho křídla, aby se hned druhý den objevily jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už

odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých večer nadělal krásné kryty na nohy k

motocyklům. Tak zmizelo nejen to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu říšského letounu,

který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel jsem se tam podívat na bicyklu za půl

hodiny po sestřelení. A už jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili. Těžko se dalo

uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten

rozbitý aeroplán, já jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké součástky,

nějaké krámy!

Otázky:

1. Kam dopadlo křídlo z německé stíhačky?

2, Napište alespoň jednu věc, na kterou byl využit plech ze spadlého letadla. (Jako bonus můžeš

napsat, co si hlavní hrdina myslí o lidech, kteří si odnášeli kusy z letadla.)