Úkol do 19. 10.

Přečtěte si následující tři ukázky a odpovězte na otázky pod každou z nich.

Jo Nesbo - Sněhulák

2. listopadu 2004, den první - Štěrkové oči

Harry Hole sebou trhl a vytřeštil oči. Místnost byla vymrzlá a ze tmy se ozýval hlas, který ho probudil. Zvěstoval, že americký lid dnes rozhodne o tom, zda se jeho prezident bude i další čtyři roky jmenovat George Walker Bush.
Listopad. Harry si pomyslel, že už jsou definitivně na cestě do tmy. Odhodil peřinu a položil chodidla na podlahu. Linoleum bylo tak ledové, až pálilo. Nechal radiobudík a zprávy zapnuté a došel do koupelny. Podíval se na sebe do zrcadla. Tady taky panuje listopad: únava, šeď a zataženo. Oči měl jako obvykle krvavé a póry v pleti na nose připomínaly velké černé krátery. Váčky pod očima se světle modrými, alkoholem vymytými duhovkami zmizí, jakmile se obličeji dostane teplé vody, ručníku a snídaně. Alespoň to předpokládal. Harry si nebyl jistý, jak přesně se bude jeho obličej jevit přes den teď po čtyřicítce. Zda se vrásky vyhladí a ve tváři se mu rozhostí klid a překryje štvaný výraz, s nímž se probouzel po nocích, kdy ho přepadaly noční můry. Taková přitom byla většina nocí. Kdykoli totiž vyšel ze svého malého spartánsky zařízeného bytu v Sofiině ulici, aby se stal vrchním komisařem Holem na oddělení vražd osloského policejního ředitelství, zrcadlům se vyhýbal. O to víc zíral do tváří jiných, aby v nich našel jejich bolest a Achillovu patu, jejich můry, motivy a důvody k sebeklamu, zatímco naslouchal jejich únavným lžím a snažil se nalézt smysl toho, co dělá: Zavírá lidi, kteří jsou už dávno zavření sami v sobě. Ve věznicích nenávisti a sebeopovržení, které tak dobře znal.
Přejel si rukou tuhý, krátce střižený kartáč světlých vlasů, jež rostly přesně sto devadesát pět centimetrů nad promrzlými chodidly. Klíční kosti mu pod kůží trčely jako ramínko. Od posledního případu hodně cvičil. Freneticky, tvrdili někteří. Kromě jízdy na ergometru začal zvedat v tělocvičně v suterénu budovy policejního ředitelství činky. Líbila se mu fyzická bolest, to, jak pálila a potlačovala myšlenky. Přesto pouze hubl. Tuk mizel a mezi kostrou a kůží se mu stále výrazněji rýsovaly svalové provazce. Zatímco dříve býval široký v ramenou a měl to, čemu Ráchel říkala atletická postava, začínal se nyní podobat staženému lednímu medvědovi, kterého jednou viděl na fotografii - svalnatá, avšak neuvěřitelně vyzáblá šelma. Prostě postupně mizí. A vždyť to vlastně nijak nevadí. Harry si povzdechl. Listopad. Bude ještě větší tma.
Došel do kuchyně, vypil sklenici vody proti bolení hlavy a udiveně zamžoural směrem k oknu. Střecha domu na protější straně Sofiiny ulice byla bílá a ostré světlo odrážející se od ní ho bodalo do očí. V noci napadl první sníh.

1. Jaké povolání má Harry Hole?
2. Je Harry spíše malý nebo velký? Hubený nebo tlustý?
3. Jak rozumíte výrazu - Prostě postupně mizí?
4. Dokázali byste určit ve kterém měsíci a roce (případně i dni) se příběh odehrává i tehdy, když by to nebylo v nadpise? Podle čeho?

Agatha Christie - Vražda lorda Edgwarea

Podělil jsem se s Poirotem o svoje dojmy. Pozorně mne poslouchal, jeho vejčitá hlava se trošku pootočila do strany, zatímco on vrhl ostrý pohled na oba stoly, o nichž jsem mluvil.
'"Takže tohle je lady Edgwareová? Ano, už si. vzpomínám - viděl jsem její hru. Je to belle femme."
"A také dobrá herečka."
"To je možné."
"Nevypadáte příliš přesvědčeně, Poirote."
"Já myslím, příteli, že to závisí na její úloze ve hře. Když je ústřední postavou hry, když se všechno točí okolo ní pak by mohla svou roli hrát dobře. Ale pochybuji, že by mohla hrát nějakou vedlejší či méně výraznou úlohu, nebo dokonce charakterní roli. Hra musí být napsána o ní a pro ni. Zdá se mi, že patří k tomu typu žen, které se zajímají jen samy o sebe." Na chvilku se odmlčel a pak nečekaně dodal: "Takoví lidé jsou celý život ve velkém nebezpečí."
"V nebezpečí?" řekl jsem překvapeně.
"Jak vidím, mon ami, použil jsem slovo, které vás překvapilo. Ano, v nebezpečí. Víte, žena jako ona vidí jenom jednu jedinou věc - sebe. Takové ženy nevnímají žádné z mnoha nebezpečí, která je obklopují - miliony rozdílných a střetávajících se zájmů a životních vztahů. Ne, ony vidí jen svoji vlastní cestu vpřed. A tak - dříve nebo později - přijde zkáza."
Velice mne to zaujalo. Přiznávám, že by mne takový pohled na věc ani ve snu nenapadl.'
"A co ta druhá?" zeptal jsem se.
"Slečna Adamsová?"
Jeho upřený pohled se přesunul k jejímu stolu.
"Tak co?" řekl s úsměvem, "Co si přejete, abych o ní řekl?"
"Jenom to, co vás upoutá."
"Mon cher, vy na mně dnes chcete, abych si hrál na jasnovidce, který čte z dlaně a vykládá povahy?"
"Myslím, že byste to dokázal lépe než většina z nich," odpověděl jsem.
"Je velmi pěkné, že ve mne máte takovou důvěru, Hastingsi. To mne dojímá. Jste si vědom, příteli, že každý z nás je temným tajemstvím, bludištěm složitých protichůdných vášní, tužeb a postojů? Mais oui, c'est vrai. Člověk vynáší mnoho drobných soudů - ale devětkrát z deseti se mýlí."
"Ne však Hercule Poirot," řekl jsem s úsměvem.
"Dokonce i Hercule Poirot! Vím velmi dobře, že si vždy myslíte, že jsem domýšlivý, ale ujišťuji vás, že jsem ve skutečnosti velice skromný člověk."
Začal jsem se smát.
"Vy, a skromný!"
"Je to tak. Přiznávám, že s jedinou výjimkou - jsem trošku pyšný na svůj knír. Zde v Londýně jsem zatím nespatřil nic, co by se s ním mohlo srovnávat."
"Jste v naprostém bezpečí," řekl jsem suše, "nic takového tu zaručeně není. Takže se opravdu neodvažujete posoudit Carlottu Adamsovou?"
"Elle est artist!" řekl Poirot jednoduše. "To říká téměř vše, ne?"
"O ní si tedy nemyslíte, že je celý život ve velkém nebezpečí?"
"Všichni v něm jsme, příteli," řekl Poirot vážně. "Neštěstí je stále připraveno na nás odněkud skočit. Ale k vaší otázce - myslím, že slečna Adamsová uspěje. Je bystrá a ještě má cosi navíc. Mimochodem, nepochybně jste si všiml, že je židovka?"
Nevšiml. Ale nyní, když se o tom zmínil, jsem si uvědomil jemné stopy semitského původu. Poirot přikývl.
"To také napomáhá k úspěchu. Ačkoli stále i pro ni existuje jedna cesta, která vede k nebezpečí - pokud je to opravdu nebezpečí, o němž právě mluvíme."
"Co tím myslíte?"
"Láska k penězům. Láska k penězům může takového člověka svést z obezřetné cesty."

1. Jaká Poirotova vlastní charakteristika jeho přítele rozesmála?
2. Cizími slovy v jakém jazyce Poirot občas protkává svou řeč?
3. Kterou z obou žen považuje pode vás Poirot za lepší herečku?
4. Z čeho vyplývá nebezpečí pro lady Edgwareovou?
5. A z čeho pro slečnu Adamsovou?

Arthur Conan Doylle - Podpis čtyř

"Slyšel jsem od vás kdysi, že je skoro nemožné, aby člověk každodenně používal nějakého předmětu a nezanechal na něm stopy své osobnosti v takové míře, že by je zkušený pozorovatel nebyl s to rozeznat. Nuže, tady mám hodinky, které nevlastním příliš dlouho. Pověděl byste mi laskavě své mínění o povaze či zvycích jejich dřívějšího majitele?" Podal jsem mu hodinky v očekávání poněkud škodolibé zábavy, neboť jsem takový úkol pokládal za neřešitelný a hodlal jsem mu uštědřit menší lekci za nepříjemně dogmatický tón, k němuž se v našich rozpravách občas uchyloval.

Pohrával si s hodinkami v ruce, důkladně si prohlédl ciferník, pak otevřel plášť hodinek a zkoumal strojek nejprve pouhým okem a později i s pomocí silné lupy. Stěží jsem se ubránil úsměvu, když konečně se zklamanou tváři hodinky zaklapl a vrátil mi je.

"Moc se toho z nich vyčíst nedá," poznamenal. "Tyhle hodinky byly nedávno čištěny, což mě připravilo o nejdůležitější stopy."

"Máte pravdu," odpověděl jsem. "Dali je vyčistit, než mi je poslali." V skrytu duše jsem přítele obviňoval, že chce touto nepřesvědčivou a chabou výmluvou zakrýt své selhání. Co hodlal koneckonců z hodinek vyčíst, i kdyby nebyly nedávno čištěné?

"Ačkoli mě prohlídka hodinek neuspokojila, přece jen nebyla docela marná," prohlásil vzápětí a upřel zasněné, matné oči na strop. "Možná že mě opravíte, ale soudil bych, že ty hodinky patřily vašemu nejstaršímu bratrovi, který je zdědil po otci."

"To jste asi uhodl z monogramu H. W., vyrytého vzadu na plášti, ne?"

"Přesně tak. Velké W mi připomnělo vaše příjmení. Iniciály byly vyryty přibližně před padesáti lety a právě tak staré jsou také hodinky. Vyplývá z toho, že byly zhotoveny pro minulou generaci. Šperky a cenné předměty dědívá obvykle nejstarší syn a ten také zpravidla mívá křestní jméno po otci. Váš otec, jestli se dobře pamatuji, zemřel před mnoha lety. Hodinky proto vlastnil váš nejstarší bratr."

"To vše je správné," řekl jsem. "Víte ještě něco víc?"

"Nebyl to zrovna příliš pořádný člověk - spíš pořádný lajdák a nedbalec. Zpočátku měl dobré vyhlídky, ale zahodil všechny šance, nějaký čas žil v nouzi, střídané občas krátkými obdobími blahobytu, ale nakonec se dal na pití a umřel. Víc se mi nepodařilo zjistit."

Vyskočil jsem z křesla a rozčileně jsem začal přecházet po pokoji s pocitem nemalé trpkosti v srdci. "To od vás není pěkné, Holmesi," řekl jsem. "Nevěřil bych, že se snížíte k něčemu takovému. Jistě jste se o osudu mého nešťastného bratra informoval, a teď mi předstíráte, že jste tyto poznatky vydedukoval nějakým fantastickým způsobem. Nechcete přece, abych vám věřil, že jste to všechno vyčetl z jeho starých hodinek! Je to od vás dost nešetrné a upřímně řečeno, zavání to šarlatánstvím."

"Milý doktore," řekl vlídně, "přijměte, prosím, moji omluvu. Nahlížel jsem na celou tu věc jako na abstraktní problém a zapomněl jsem, jak osobní a bolestnou příchuť pro vás ta záležitost asi má. Přesto vás ujišťuji, že jsem neměl nejmenší potuchy o tom, že máte vůbec nějakého bratra, dokud jste mi ty hodinky nepodal."

"U všech všudy! Jak jste ale pak dokázal všechna ta fakta tak zázračně zjistit? Vylíčil jste to absolutně správně, do všech detailů."

"Och, to mi tedy štěstí přálo. Všechno, co jsem vám řekl, vycházelo jen z dost vratké pravděpodobnosti. Vůbec jsem nečekal, že to bude tak přesně souhlasit."

"Nešlo ale jen o pouhý dohad?" "Ne, to ne: nehádám nikdy. To je ohavný zvyk - podrývá totiž schopnost logicky uvažovat. Připadá vám to divné jen proto, že jste nesledoval mé myšlenkové pochody, nebo jste si nevšiml drobných fakt, z nichž lze vyvodit důležité závěry. Tak jsem například začal tvrzením, že váš bratr byl nedbalec. Kdybyste si byl povšiml spodní části pouzdra, neušlo by vám, že je nejen na dvou místech promáčknuté, ale že je také celé poškrábané a odřené, což mi prozradilo, že majitel hodinek měl ve zvyku nosit v téže kapse ještě nějaké další tvrdé předměty, jako třeba mince nebo klíče. Poté už nebylo dvakrát obtížné uhodnout, že člověk, který nakládá tak kavalírsky s hodinkami za padesát guineí, musí být pěkný nedbalec. Právě tak nebylo odtud obzvlášť daleko k závěru, že člověk, který zdědil jednu takovou cennou věc, bývá zpravidla dobře zaopatřen i v ostatních ohledech."

Přikývl jsem na znamení, že sleduji jeho úvahu.

"V anglických zastavárnách je běžné - když přijímají do zástavy hodinky - že vyryjí špendlíkem číslo zástavního lístku na vnitřní stranu pláště. Je to jistější než připevňovat k hodinkám ceduličku, neboť se tím vylučuje riziko, že se číslo ztratí nebo že dojde k záměně. S pomocí lupy jsem na hodinkách objevil nejméně čtyři taková čísílka. Z toho plyne, že váš bratr býval často bez peněz. A druhý závěr - že se mu čas od času opět vedlo dobře, poněvadž jinak by nemohl zastavené hodinky vyplatit. A konečně vás prosím, abyste se podíval na vnitřní plošku, v níž je otvor pro klíček. Kdo by mohl nadělat klíčkem takové rýhy ve střízlivém stavu? Vždycky je ale najdeme na hodinkách patřících pijákovi. Natahuje hodinky v noci a roztřesenou rukou je takhle poškrábe. V čem tu vidíte jakou záhadu?"

"Teď je to nad slunce jasnější," odpověděl jsem. "Lituji, že jsem vám křivdil. Měl jsem mít větší důvěru ve vaše zázračné schopnosti. Dovolte mi otázku: zabýváte se v současné době profesionálně nějakým pátráním?"

1. Pro Sherlocka Holmese je typické, že z drobných indicií vyvozuje závěry, které průměrného člověka nenapadnou. Zkuste vysvětlit z čeho poznal:
   a) že Watsonův bratr byl nedbalý
   b) že se v jeho životě střídala období nouze a blahobytu
   c) že byl alkoholik
2. Z čeho podezírá Watson Holmese?
3. Proč mu původně dal hodinky k prozkoumání?