Úkol do 17. 5. - Shakespearovy sonety
William Shakespeare patří k nejvýznamnějším autorům všech dob, přesto jsou jeho život a zejména jeho sonety obestřeny spoustou tajemství.
Přečti si text o Shakespearových sonetech na Wikipedii a udělej si z něj poznámky pomocí metody INSERT.
- z textu si vypiš několik informací, které už jsi o Shakespearovi věděl
- pak několik nových informací
- několik informací, které jsou v rozporu s tím, co jsi dosud věděl nebo ses domníval
- a nakonec několik otázek, které v tobě text vzbudil.
2. Přečti si několik Shakespearových sonetů. Sonety nemají názvy, jsou pouze číslované. Zkus pro každý vymyslet výstižný originální název.
9
To máš strach, aby tu jednou snad neplakala
po tobě vdova, že trávíš svůj život sám?
Ach, celá země by jako ta vdova štkala,
kdybys měl zemřít a potomstvo nedat nám.
Celá zem pohřbila by v tobě svého muže,
plačíc, žes nenechal jí obraz po sobě,
zatím co skutečná vdova se v duchu může
vždy v dětech navracet k mužově podobě.
Všechno, co na světě proplýtváš marnotratně,
jen změní místo a svět se tím těší dál;
leč mrhat na světě krásou, to skončí špatně,
a kdo jí neužil, navždy ji proplýtval.
Zbla lásky k jinému nemůžeš v prsou mít,
když chceš sám sebe tak hanebně zavraždit.
18
Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
Není tak líbezný ani tak srdci milý:
vždyť v máji vichr se opírá do poupat a léto,
léto též trvá jen krátkou chvíli;
někdy to nebeské oko až příliš plá
a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
a každá krása zde od krásy odpadá,
jak velí náhoda nebo běh přírody.
Tvé věčné léto však se nikdy nezmění,
ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,
tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:
v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy;
vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,
dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.
27
Když na smrt unaven na lože večer klesnu
a údy ztýrané zlou cestou složím spát,
potom se vydávám zas na novou pouť ve snu -
zatím co tělo spí, duch začne pracovat.
Neboť mé myšlenky - kdekoli tělo mešká -
se vždycky vydají na cestu za tebou
a drží dokořán má víčka spánkem těžká
vstříc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou.
Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí
může vést bezpečně tmou za tvým přeludem,
jenž září jako skvost uprostřed pusté noci
a mění temnoty v jasný a krásný den.
Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje
se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.
128
Kdykoliv, hudbo má, začínáš hudbu hrát
na blahém nástroji a v dotýkání sladkém
tvé prsty rozezní struny a jejich spád
zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem,
závidím klávesám: vzlétají odvážně
a v kradmých polibcích líbají tvoje dlaně,
zatím co moje rty, jež zrály pro ty žně,
se rdí tou smělostí a v zmatku hledí na ně.
Jak rády byly by na místě některé
z těch klapek tančících, po nichž se procházívá
tvá ruka laskajíc; oč jen to dřevo je -
ač mrtvé - šťastnější nežli má ústa živá!
Když je to tak milé těm smělým klávesám,
dej jim své prstíky; tvá ústa zlíbám sám.
147
Láska mne spaluje, horečka prahnoucí
stále víc po tom, co pomáhá tomu zlu
a co je živinou mé dlouhé nemoci,
ve které nacházím chorobnou potěchu.
Můj rozum, léčitel mé lásky, rozhněván,
že se jím neřídím, že nedbám jeho rad,
mne opustil a já zoufalý poznávám
pravdivost výstrahy: toužit je umírat.
Mně není pomoci, můj rozum je ten tam,
je jako šílený a nenachází klid;
jak blázen přemýšlím a také mluvívám,
na dosah pravdy jsem a nechci pochopit:
neboť já přísahal, žes jasná jako ráno,
a ty jsi černější než noc a peklo samo.
Svou práci mi sdílej na whatsapp do 17. 5.