Úkol do 22. 11.

Přečtěte si info o sci-fi a fantasy literatuře. Pak si přečtěte ukázky a napište odpovědi na otázky pod texty.

   Sci-fi (science fiction neboli vědecko-fantastický žánr) je těžko definovatelným žánrem. Typicky se v sci-fi objevují vědecké a technologické koncepty jako mimozemský život a civilizace, paralelní vesmíry, cestování časem a podobné. Na rozdíl od fantasy žánru se většinou vyhýbá nadpřirozenu.

Sci-fi nemá danou definici, která by platila pro všechna svá díla. Hodně se užívá definice Roberta A. Heinleina: "...realistické spekulace o věcech, které se v budoucnosti mohou stát, založené na vědomostech o realném světě, minulosti a budoucnosti, a pochopení světa a vědecké metody." Podle slov Thomase Shipeye je těžké sci-fi blíže definovat, protože je to literatura změny a ještě, než by se jej podařilo definovat, před očima by se zase změnilo.

Známá světová sci-fi literatura

1984 - George Orwell (1949)

Popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita a podporuje ji permanentní válka. Cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem. Z tohoto díla pochází známý výrok "Velký bratr tě sleduje!"

451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury (1953)

Známá česká sci-fi literatura

Jantarové oči - Vilma Kadlečková (2013)

Hardcore - Jiří Kulhánek (1999)

Charakteristika Isaaca Asimova

Isaac Asimov (1920-1992) je jedním z nejslavnějších autorů sci-fi knih. Mezi jeho nejslavnější díla patří sága

Nadace (Foundation); dílo bylo přeloženo do češtiny již v roce 1966 a získalo cenu Hugo (nejlepší sci-fi či fantasy práce předchozího roku). Asimov ságu psal po dobu celých 49 let. Dohromady sága tvoří 7 svazků, které na sebe konkrétně navazují.

Po dlouhých dvanácti tisíciletích existence spěje galaktická Říše pomalu, ale jistě k zániku. Prozatím jsou však trendy vedoucí k rozkladu sotva postřehnutelné - jen geniální matematik Hari Sheldon je dokáže vysledovat...

Já, robot (I, robot); dílo vydané roku 1950, ovšem v češtině až 1993.

Povídky, spojené příběhem na pozadí, který je vlastně vyústěním těchto povídek, které jsou vlastně souběhem události vedoucích k úpadku...

Tři hlavní zákony robotiky. Jakže znějí?

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Ukázka sci-fi literaury: Duna - Frank Herbert (1988)

I když Paul slyšel, jak doktor Yueh vchází do výcvikové místnosti, a uvědomil si jeho záměrně topornou chůzi, zůstal natažen na studijním stole s obličejem k jeho desce. Po vyčerpávající lekci Gurneyho Hallecka se cítil výborně uvolněn.

"Skutečně vypadáte velmi dobře," pronesl Yueh svým tichým, vysokým hlasem.

Paul nadzvedl hlavu, spatřil, že doktorova strnulá postava stojí ve vzdálenosti několika kroků, a krátkým pohledem přeletěl pomačkaný černý oblek, hranatou hlav s purpurovými rty a svěšeným knírem, démantové tetování z imperiálního kondicionování na čele a dlouhé černé vlasy provlečené nad levým ramenem stříbrným prstencem Sukovy školy.

"Budete mít velkou radost, až zjistíte, že pravidelné lekce dnes pro nedostatek času odpadají," oznámil Yueh. "Zanedlouho se dostaví váš otec."

Paul se posadil.

"Zajistil jsem však, abyste během letu na Arrakis měl k dispozici čtecí přístroj na fólisky a několik lekcí."

"Ach."

Paul na sebe začal natahovat oblek. Zpráva, že přijde jeho otec, ho vzrušila. Od té doby, kdy imperátor nařídil, aby převzali Arrakis jako léno, bývali spolu jen málokdy.

Yueh přistoupil k jilmovému stolu a přemítal: Čím vším naplnil ten hoch poslední měsíce. Taková ztráta! Ach, taková směšná ztráta! A připomenul si: Nesmím selhat. To, co dělám, dělám proto, abych zajistil, že mojí Wannu ta harkonnenská čeládka už nebude mučit.

U stolu se k němu přidal Paul a dopínal si sako. "Co budu během přeletu studovat?"

"Ach, formy pozemského života na Arrakisu. Zdá se, že ta planeta rozevřela svou náruč některým životním formám. Není jasné jak. Až tam přiletíme, musím vyhledat planetárního ekologa - nějakého doktora Kynese - a nabídnout mu svoji pomoc při zkoumání." A v duchu se napomenul: Co to povídám? Hrají si na pokrytce i vůči sobě.

"Bude tam něco o fremenech?" zeptal se Paul.

"O fremenech?" Yueh začal bubnovat prsty na stůl, a když si povšiml, že Paul jeho projev nervozity pozorně sleduje, ruku odtáhl.

"Třeba máte něco o celé populaci Arrakisu," řekl Paul.

"Ano, jistě," ujistil ho Yueh. "Existují tam dvě hlavní separátní skupiny lidí - fremeni, to je jedna skupina, a ostatní jsou lidé z grabenů, líst a panů. Slyšel jsem, že do určité míry uzavírají mezi sebou sňatky. Vesnické ženy z líst a panů dávají přednost fremenským manželům; muži z vesnic dávají přednost fremenským manželkám. Mají takové přísloví: "Lesk pochází z měst, moudrost z pouště.""

"Nemáte jejich fotografie?"

"Podívám se, co bych pro vás mohl sehnat. Ovšem nejzajímavější jsou na nich oči - zcela modré, beze stopy bělma."

"Mutace?"
"Ne. Dává se to do souvislosti s obsahem koření v krvi."
"Fremeni musí být stateční, když žijí na okraji té pouště."
"Říká se to," potvrdil nepřímo Yueh. "Skládají básně o svých nožích. Fremenky jsou stejně nelítostné jako muži. Divoké a nebezpečné jsou i fremenské děti. Myslím, že vám nedovolí, abyste se s nimi stýkal."

Paul se na Yueha pátravě díval, z těch několika náznaků o fremenech vytušil sílu slov, která ho cele zaujala. Takové lidi tak získat za spojence!

"A červi?" zeptal se Paul.
"Prosím?"
"Rád bych se dozvěděl něco bližšího o písečných červech."
"Ach jistě. Mám jeden fólisk o malém exempláři, pouze jedno sto deset metrů dlouhém a v průměru dvacet dva metry. Fólisk byl pořízen v severních šířkách. Věrohodní svědkové však spatřili červy delší než čtyři sta metrů a je odůvodněné předpokládat, že existují ještě delší jedinci."

Paul sklouzl pohledem na kónické zobrazení severních šířek na mapě rozložené na stole. "Pouštní pás a jižní polární oblasti jsou označené jako neobývatelné. To kvůli červům?"

"A bouřím."
"Ale každé místo se může uzpůsobit k obývání."
"Pokud je to ekonomicky schůdné," upřesnil Yueh. "Arrakis má hodně nákladných nebezpečí."

Uhladil si svěšený knír. "Váš otec se dostaví co nevidět. Než se vzdálím, chtěl bych vám dát dárek, něco, nač jsem přišel při balení." Položil na stůl mezi sebe a Paula nějaký předmět - černý, podlouhlý a ne větší než koneček Paulova palce.

Paul se na předmět zadíval. Yueh si povšiml, že po něm nevztáhl ruku, a pomyslel si: jak je opatrný.

"Je to velmi stará Oranžsko-katolická bible vytisknutá pro kosmické cestovatele. Žádný fólisk, ale skutečný tisk na vláknitém papíře. Je u ní zvětšovací zařízení a systém pro elektrostatické nabíjení." Zvedl bibli a předváděl ji. "Ta knížka je zavřená pomocí statického náboje, který působí proti obalu sevřenému pružinkami. Stisknete tuto hranu takto a stránky, které jste si zvolil, se vzájemně odpudí a knížka se otevře."

"Je tak malá."

"Ale obsahuje tisíc osm set stránek. Stisknete tuto hranu, takto a tak... a náboj obrátí vždy za určitou dobu jednu stránku, podle rychlosti čtení. Vlastních stránek se nikdy nedotýkejte prsty. Vláknitý papír je příliš jemný." Zavřel knížku a podal ji Paulovi. "Zkuste si to."

Yueh pozoroval Paula, jak nastavuje stránky. Konejším svoje vlastni svědomí. Dávám mu náboženskou relikvii, než ho zradím. Takto si snad mohu říct, že odešel, kam já nemohu jít, pomyslel si.

"Musela být vyrobena ještě před fólisky," uznal Paul.

"Je hodně stará. Ale zůstane to jenom mezi námi, ano? Vaši rodiče by si mohli myslet, že pro takového mladíka je až příliš cenná." Jeho matka by se určitě divila, co mě k tomu přimělo, řekl si v duchu.

"Ale..." Paul knížku zavřel a držel ji v ruce. "Jestliže má takovou cenu ..."

"Vyhovte rozmaru starého člověka," naléhal Yueh. "Dostal jsem ji, když jsem byl velmi mlád." A pomyslel si: Musím upoutat jeho myšlenky stejně jako jeho touhu po neobyčejném. "Otevřete ji na Kalimě čtyři-šedesát-sedm - říká se tam: "Z vody povstal veškerý život." Na hraně obalu je nepatrný zářez, který to místo označuje."

Paul hmatal po obalu a našel dva zářezy, jeden mělčí než druhý. Stiskl ten mělčí a knížka se v jeho dlani rozevřela, zvětšovací zařízení současně sklouzlo na čtecí místo.

"Čtěte nahlas," požádal Yueh.

Paul si zvlhčil jazykem rty a četl: "Pomysli na skutečnost, že hluchý člověk neslyší. Pak, jakou hluchotou my všichni netrpíme? Jakých smyslů se nám nedostává, že nevidíme a neslyšíme jiný svět vůkol nás? Co nás obklopuje, že..."

"Přestaňte!" vyštěkl Yueh.
Paul se odmlčel a zkoumavě se na něho zahleděl.
Se zavřenýma očima bojoval Yueh o vnitřní rovnováhu. Jaká zvrácenost způsobila, že se knížka otevřela v místě, kde je oblíbená Wannina pasáž? Otevřel oči a zachytil Paulův nechápavý pohled. "Promiňte," řekl. "To byla... oblíbená pasáž mé... mé mrtvé manželky. To není to, co jsem chtěl, abyste četl. Navozuje mi vzpomínky, které jsou... bolestné."

"Jsou zde dva zářezy," řekl Paul.

Ale ovšem, uvědomil si Yueh. Wanna si svou pasáž označila. On má v prstech větší cit než já a její značku našel. Šlo pouze o náhodu, o nic víc.

"Třeba vás ta knížečka zaujme," řekl Yueh. "Je v ní hodně historické pravdy a také hodně etické filozofie."

Paul sklopil oči k drobné knížečce ve své dlani - taková věcička. Avšak obsahuje záhadu... něco se stalo, když z ní četl. Cítil, že něco otřáslo jeho děsivým posláním.

"Váš otec zde bude každou chvíli," připomenul Yueh. "Knížku schovejte a přečtěte si ji v klidu."

Paul se dotkl hrany knížky, jak mu před chvílí předvedl Yueh. Knížka se sama neprodyšně uzavřela. Zasunul ji do své tuniky. Když se na něho před chvílí Yueh utrhl, trnul na okamžik obavou, že ji bude chtít zpátky.

"Děkuji vám za dárek, doktore Yuehu," řekl Paul a řekl to velmi zdvořile. "Bude našim tajemstvím. Přejete-li si, abych vám dal dárek nebo prokázal službu, neváhejte o to požádat."

"Já... nic nepotřebuji," řekl Yueh.

A pomyslel si: Proč zde stojím a mučím se? A mučím toho ubohého mládence.... i když on o tom ještě neví. Och! K čertu s tou harkonnenskou čeládkou! Proč si pro svůj odporný čin vybrali právě mě?

OTÁZKY K TEXTU:

• Najděte popis doktora Yueha. Jaký je váš první dojem?
• Kvůli čemu mají fremeni zcela modré oči?
• Proč chtěl doktor Yueh aby Paul zatajil Oranžsko-katolickou bibli před svými rodiči?
• Proč byl doktor Yueh tak rozrušen, když Paul přečetl špatnou pasáž Oranžsko-katolické bible?
• Proč se doktor Yueh často choval nervózně?
• Najděte a sepište všechny části zmiňující podmínky pro žití na planetě Arrakis. Chtěli byste zde žít? Proč ano nebo ne?

UKÁTKA Z FANTASY LITERATURY: Zaklínač I. - Poslední přání (Andrzej Sapkowski, česky 1999)

Na Visennině rameni sedící pták se strakatým peřím zaskřehotal, zatřepal křídly, s frkotem se vznesl a odletěl do křoví. Visenna zadržela koně, chvíli naslouchala a potom opatrně pokračovala v jízdě po lesní stezce. Zdálo se jí, že muž spí. Seděl a zády se opíral o kůl označující rozcestí. Zblízka uviděla, že má otevřené oči. Už dříve si všimla, že je raněn. Provizorní obvaz na levém rameni a nadloktí byl prosáklý krví, která ještě nestačila zčernat. "Vítej, mládenče," ozval se raněný a vyplivl dlouhé stéblo trávy. "Kam máš namířeno, smím-li se zeptat?" Visenně se nelíbilo oslovení "mládenec". Sňala z hlavy kapuci. "Zeptat se smíš, ale nesluší se být příliš zvědavý," odpověděla. "Promiň mi, paní," řekl muž a přimhouřil oči. "Nosíš mužský oděv. A má zvědavost je opodstatněná. Toto je neobyčejné rozcestí. Potkala mě tu zajímavá příhoda..." "Vidím," přerušila ho Visenna, dívajíc se na nehybné, nepřirozeně zkroucené tělo, které leželo zpola skryté v lesním podrostu asi deset kroků od kůlu. Muž sledoval její zrak. Potom se jejich oči setkaly, Visenna předstírala, že si odhrnuje vlasy z čela, a dotkla se diadému ukrytého pod čelenkou z hadí kůže. "Ano," pronesl raněný klidně. "Leží tam nebožtík. Máš bystré oči, paní. Určitě si myslíš, že jsem lupič. Nemám pravdu?" "Nemáš," odpověděla Visenna, nesundávajíc ruku z diadému. "A..." zajíkl se muž. "No... tak." "Tvoje rána krvácí." "Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," usmál se raněný. Měl pěkné zuby. "Pod obvazem přiloženým jednou rukou bude krvácet ještě dlouho." "Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?" Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny. "Jmenuji se Visenna," řekla. "Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc nesnáším, když mě někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?" "Můžu. Ale musím?" "Ne." "Visenna," řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno. "Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká měděná, nemám pravdu?" "Nemáš. Říká se jí zrzavá." "Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, co rostou v příkopě. A abych nějak zabil čas, zatímco mě budeš ošetřovat, povím ti, co se mi stalo. Nuže, přišel jsem stejnou cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo, právě ten. A na něm visí deska. Au... to bolí!"

Otázky:

1. Jaký druh ptáka si myslíte, že seděl na Visennině rameni?

2. Co je to diadém?

3. Co zastavilo muže ve vysvětlování situace?

4. Co si Visenna myslela, že muž dělá, když ho poprvé uviděla?

5. Proč si muž spletl její pohlaví?

6. Co si myslíte o Visenně? Je vám sympatická?

Odpovědi sdílejte na whatsapp do pondělí 14. 11. nebo doneste na lekci.