Moc ve státě

Moc ve státě 

Po mnoho staletí byla moc ve státě v rukou panovníka. Logicky přišlo období, kdy si nejvýznačnější osobnosti uvědomovaly nutnost vyjádřit svrchovanou moc lidu (Jean Jacques Rousseau - představitel Francouzské revoluce) a teoreticky zpracovat a do života uvést myšlenky dělby práce. Charles-Louis de Montesquieu je jedním z tvůrců rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. V České republice rozlišujeme trojí rozdělení státní moci. Toto dělení je dáno nejvyšším zákonem státu, Ústavou České republiky. 

Zákonodárná moc 

Zákonodárnou moc představuje dvoukomorový Parlament ČR. Skládá se z Poslanecké sněmovny (200 poslanců) a Senátu (81 senátorů). V Poslanecké sněmovně jsou přijímány návrhy zákonů. V jejím čele stojí předseda, který je sněmovnou volen na její ustavující schůzi a může jí být i odvolán. Předseda svolává, zahajuje, řídí a ukončuje schůze, navrhuje pořadí a způsob projednávání jednotlivých bodů. Podle stranické příslušnosti poslanci vytvářejí poslanecké kluby. Pokud nejsou členy žádného klubu, označují se jako nezávislí. Senát byl v ČR zvolen v roce 1996. Není rozpustitelný, ale každé dva roky se obměňuje volbami jedna třetina jeho členů. Představuje zástupný legislativní orgán v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny. Senát funguje jako brzda Poslanecké sněmovny - může neschválit návrh zákona přijatý sněmovnou nebo jí ho vrátit pozměněný. Organizace Senátu je podobná jako u Poslanecké sněmovny. 

Výkonná moc 

Výkonná moc v ČR je tvořena vládou, prezidentem a státním zastupitelstvím. Vláda je složena z premiéra, místopředsedů a ministrů. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky, na jeho návrh jmenuje ostatní členy. Vláda musí po svém zvolení získat důvěru Poslanecké sněmovny. Ta může kdykoli ve volebním období vyslovit vládě nedůvěru. Prezident je hlavou státu. Je volen na společné schůzi obou komor parlamentu, ale není jimi odvolatelný. Jeho pravomoci lze rozdělit na dva druhy: • suverénní (nepotřebuje k nim ničí souhlas) - právo veta (vrátit parlamentu přijatý návrh zákona k novému projednání), právo jmenovat předsedu vlády a ministry, přijímat demisi vlády, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jmenovat soudce Ústavního soudu (se souhlasem Senátu) • kontrasignační (potřebuje spolupodpis předsedy vlády) - právo zastupovat stát navenek, sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, vyhlašovat volby do parlamentu, pověřovat a odvolávat velvyslance, udělit milost a amnestii apod. 

Moc soudní 

Soudní moc vykonávají specifické státní orgány, kterými jsou nezávislé soudy. Ty zákonem stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv, v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy, ve správním soudnictví přezkoumávají akty orgánů veřejné správy a v ústavním soudnictví rozhodují o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny. Nezávislost soudní moci je proto také jedním ze základních znaků moderního právního státu a její výkon je pak díky tomu ovládán určitými obecnými zásadami: 

• • soudní moc vykonávají nezávislé soudy prostřednictvím nezávislých a nestranných soudců 
• • každý se u soudu může domáhat stanoveným postupem svého práva 
• • soud nemůže ze své libovůle odmítnout zabývat se určitým případem 
• • nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (ten je určen podle předem daných neutrálních pravidel obsažených v zákoně) 
• • účastníci řízení mají před soudem rovné postavení 
• • soudce je při svém rozhodování vázán zákony 

Ústavní soud je zvláštním ústavním orgánem soudního typu, který chrání ústavnost tím, že posuzuje soulad právních předpisů a rozhodnutí jiných orgánů s ústavou. Ve složených státech (federacích) může také rozhodovat o sporech mezi touto federací a jednotlivými federálními státy. V některých zemích (např. USA, Argentina, Indie, Japonsko, Dánsko, Irsko, Estonsko) není jako zvláštní soud zřízen a jeho roli pak přebírá Nejvyšší soud. Obecné soudy představují soustavu státních orgánů vykonávajících soudní moc, která se řídí ústavou a zákony. 

V ČR je soustava soudů čtyřčlánková: 

• • nejvyšší soudy (konkrétně Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud) 
• • vrchní soudy 
• • krajské soudy 
• • okresní soudy 

Soudy jsou nejen nezávislé na jiných státních orgánech, ale i navzájem samy na sobě. V soustavě soudů tak neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jako je tomu např. u státních zastupitelství. Pokud tedy soud vyššího stupně zruší rozhodnutí soudu I. stupně a věc mu vrátí se závazným právním názorem, učiní tak jen na základě zákonem svěřené pravomoci rozhodovat o opravných prostředcích, nikoli na základě svého "nadřízeného" postavení. Např. krajský soud má ve svém obvodu působnosti určité okresní soudy, vůči nimž není nadřízen, ale jejichž rozhodnutí přezkoumá, pokud účastník daného řízení podá odvolání. 

 Preambule 

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Doporučuji pustit až od 0:35 min.