Ještě Neruda - slavné verše

Připomeň si pár nejznámějších veršů Jana Nerudy. V jakém rozpoložení je asi psal? Bylo to spíše na začátku jeho spisovatelské dráhy? Když byl na vrcholu? Nebo spíše na sklonku života... Dá se to z básní nějak poznat?

Jan Neruda - Jak lvové bijem o mříže (sbírka Písně kosmické)

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci*,
jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

* hrdobce = hrdý člověk; hrdobný = projevující hrdost

ZKUS NAPSAT VE 3-4 VĚTÁCH, JAK TÉTO BÁSNI ROZUMÍŠ TY? Má ještě co říct člověku 21. století? 

Jan Neruda - Vším jsem byl rád (sbírka Knihy veršů)

Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou zde jako míčem,
že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
že ze mne ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
že padl jsem a vstal zas nastokrát -
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát -
ba ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

.......

Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo -
nechť nový' cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát -
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.

Jan Neruda - Jen dál! (sb. Zpěvy páteční)

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál -
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu - dál, jen dál!

....

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny -
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá -
napněte lana - vzhůru plachty - dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!
což růže neodvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stoji opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje - jen dál, jen dál!

Jan Neruda - Romance o Karlu IV. (ze sbírky Balady a romance)

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, cosi zvíš!"
král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše v loni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili - král však náhle prsknul -
"To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.

"Eh - vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk'
a po jazyku válel.

"Ba je to bída", děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - na mou víru,
Ty's oslep', páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, už se vpili!"

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse -"
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"

.........

Když odhlédneme od veršů, je Neruda autorem ještě nějakých jiných známých citátů? Co třeba jeho povídky nebo fejetony...? Říká vám něco "Kam s ním?" ?