Jak napsat příběh

Příběhy si lidé vyprávějí od pradávna. Pojďme to zkusit taky.

Příběh se skládá z úvodu, hlavní části a závěru.

ÚVOD nebo-li expozice je část, která tvoří 5 - 15 % celkové délky příběhu. Seznámíme v ní čtenáře s tím, kde se bude odehrávat, jaké postavy se tady objeví (samozřejmě ne všechny, ale hlavní postava by se tady objevit měla a mělo by být zřejmé, která to je) a v ideálním případě čtenáře navnadíme, aby chtěl číst dále. Expozice končí v okamžiku, kdy se objeví konflikt.

Ve starší tvorbě býval delší, dneska je běžnější skočit přímo děje a celý úvod hodně zkrátit. Čtenáři jsou netrpěliví a na dlouhé vybavování nejsou zvědaví.

V úvodu o postavách něco prozradíme, ale ne všechno. Dlouhé popisy je jednak únavné číst, a pak, je dobré si nechat nějaké to tajemství v záloze.

Dobré tipy na úvod:

Postavte své hrdiny do neobvyklých situací. Něco, co vzbudí otázky.
Letěl z Anglie do Minneapolis, aby se podíval na záchod." - Nick Hornby, Julie

Používejte věty, které vzbudí emoce. Čím více emocí, tím lépe.
Nemůžu uvěřit, že jsem stál přesně na tom místě, kde jsem stál, když jsem zabil svou matku." - Mary Higgins Clarková, Kdo tě zná

Důležitost první věty:

Čím je celé naše dílo kratší, tím více pozornosti musíme věnovat první větě! U románu bude patrně čtenář ochoten to s námi zkusit celou stranu, ale u krátké povídky na to nemáme čas. Navíc jsou dneska čtenáři netrpělivější.

První věty pro inspiraci:

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. (Den trifidů, J. Wyndham)

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná špinavá, ošklivá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort. (Hobit, J. R. R. Tolkien)

Když jsem se probudil, měl jsem nepříjemný pocit, že mě čeká něco zlého. Bezděčně jsem sevřel pistoli pod polštářem. (Cena krve, D. Francis)

Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali. (Harry Potter, J. K. Rowlingová)

Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je. Lze na něm aspoň přibližně ukázat, jakým člověkem je Saturnin. (Saturnin, Z. Jirotka)

Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka. (K. Čapek, Dášeňka)

"Tys ho zabil," vyděsila se.

Plížil jsem se tmavou ulicí. Tmavá ústa dveří lákala kolemjdoucí do svých tajuplných zákoutí, ale já jejich volání odolával.

To byl ten den, kdy se na obloze objevily černé hvězdy.

Poslouchat otce na slovo se naučila dřív než chodit.

HLAVNÍ ČÁST tvoří 70 - 80 % textu. Začíná v okamžiku, kdy narazíme na konflikt.

Přivedeme sem všechny postavy, které se na něm podílí a objasníme vztahy mezi nimi.

Musíme skrze zápletky provést své postavy příběhem až vyvrcholení. Postavy by se měly vyvíjet, být na konci jiné než na začátku. (Nemusí platit pro krátkou povídku.) 

Pojďme si připomenout, co je to konflikt.

Konflikt znamená to, že postava něco chce a někdo nebo něco jí v tom brání. Čtenáře ani tak moc nezajímá konflikt jako takový, ale to, jak postava konflikt řeší.

Důležité je, abychom věděli, CO naše postava chce. Musí jí v tom bránit překážky, ty překážky musí stát za to. Pokud jsou malé, pokud je postava příliš snadno zvládne, nevznikne pořádné napětí.

Konflikt a jeho vyřešení = zápletka

Příběh je vlastně sérií zápletek, ale ve své podstatě by každá další měla být nějak zajímavější než ta předchozí. Pokud v příběhu postava hned na začátku zvládne příliš těžký problém, pak je těžké dávat jí další překážky, které jsou nižší, protože to už nikoho nebude bavit. Také nikoho nebude bavit, když bude těch zápletek moc a budou si podobné. I z teoreticky napínavých zápletek se může stát strašlivá nuda. Je to balancování na ostří nože. Proto je důležité tvořit oblouk příběhu i stupňováním překážek. Ale nesmíme to přehnat, aby to pořád zůstalo uvěřitelné.

Napětí příběhu se může stupňovat tím, že je nějak časově omezený. To jsou všechny ty tikající bomby v akčních filmech, které odpočítávají vteřiny do výbuchu. Ale samozřejmě je možné vymyslet i celou řadu jiných časových omezení.

Příběh může oslabit něco, co tam nemá smysl, co tam nepatří, taková slepá ulička, která se nám třeba na začátku líbila, ale pro samotný příběh nemá smysl. Takové je potřeba nemilosrdně škrtat!

V delším příběhu - románu si sem tam můžeme nějakou tu "vatu" dovolit, pokud napomáhá k vykreslení atmosféry prostředí nebo charakteristice postavy. V povídce na to většinou nemáme prostor.

Postupným zvyšováním napětí a přes sérii stupňujících se zápletek dospějeme až té zásadní - k vyvrcholení celého příběhu. Říká se tomu různě (klimax, katastrofa...)

Za tímto vyvrcholením už následuje rozuzlení, které však patří do závěrečné části příběhu.

ZÁVĚR:

Vraťme se ještě k vyvrcholení, protože to leží na pomezí hlavní části a závěru, kterému se taky říká rozuzlení a s rozuzlením úzce souvisí. Vyvrcholení nemusí být jenom jedna scéna - v románu jich může být více, protože v románu můžeme mít více dějových linií a VŠECHNY potřebujeme nějak uzavřít. Dějovou linii, kterou nepotřebujeme pro celkové vyznění, můžeme klidně škrtnout.

Opravdu si na konci zkontrolujme, zda nám nikde nezůstaly plandající, neuzavřené konce, ale některé linie můžeme uzavřít i dříve než na úplném konci.

• V závěru například detektivky se rozuzlí, kdo je vrah a jak to všechno bylo.
• Vyvrcholení nám NEMŮŽE vyřešit postava, která se zatím v příběhu nevyskytla!
• Vyvrcholení nemůže vyřešit náhoda!
• Čechovova puška - pokud chceme, aby konci vystřelila puška, musíme ji mít od začátku někde pověšenou na zdi.
• Do závěru patří emoce. Můžeme plakat, smát se, hluboce se nám ulevit.

Délka závěrečné části závisí na délce předchozího textu (5-15 %). Je dobré, když i závěrečná část se odehrává v ději, ne popisem. Vypočítat všechny postavy s tím, že ta si vzala toho, ten si pořídil mercedes a onen dům, je NUDA.

Úplný závěr - poslední odstavec, poslední věta - nám může shrnout hlavní myšlenku celé knihy, může být poselstvím. Závěr může být i otevřený, kdy je možné více variant pokračování. Ale čtenáři je vesměs nemají moc rádi. (Otevřený nebo alespoň polootevřený závěr je ale běžný u několika dílných knih. Každá z knih Harryho Pottera je uzavřená, jedno dobrodružství končí. Je ale jasné, že Voldemort stále žije, to znamená, autorka si nechává prostor pro další knihy.)

Poslední věta může zvrátit celý příběh, ukáže se, že všechno je jinak. Ale zpětně musíme v textu najít to, že je to logické a všechny náznaky tam byly - taky typické pro detektivky

V románu se někdy úplný závěr dává do epilogu - to je právě to shrnutí, co se s postavami dělo dále.