Humoristická literatura - česká

Česká humoristická literatura

Jaroslav Hašek 1883-1923, byl rebel, anarchista, toulal se po Evropě. Rád si dělal legraci z kdekoho. Provozoval obchod se psy stejně jako Švejk. Z legrace spolu s kumpány v hospodě založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Přes svůj odpor se účastnil 1. světové války (nejprve v rakouské armádě, později na ruské frontě v československých legiích). Švejka psal ve dvacátých letech. Zemřel na ochrnutí srdce.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Jedno z nejslavnějších a nejpřekládanějších českých děl. Má čtyři díly, poslední nedopsal.

Švejka na počátku světové války zatkne tajná policie, protože vede podvratné řeči v hospodě, projde blázincem a nemocnicí, později je povolán do armády, nejprve slouží jako sluha vojenského kuráta, opilce Katze, který Švejka prohraje v kartách, stane se sluhou plukovníka Lukáše.

Forma vyprávění: velmi lidový, občas vulgární jazyk, slova z němčiny. Je to vyprávěno v er-formě, ale nevidíme do hlav účastníkům, takže neznáme jejich motivy. Švejk zvenku působí jako blbec, má to dokonce úředně potvrzené, ale my vůbec nevíme, zda to všechno nehraje, protože svým jednáním způsobuje takové maléry, že to může být současně velmi aktivní protest proti válce. Ale je také možné si to přebrat tak, že Švejk záměrně škodí lidem, že je prostě zlý. Je na nás, jak si to přebereme.

V každém případě autor v této knize pomocí satiry kritizuje jednak válku, ale taky všechny možné instituce - tajnou policii, byrokracii v armádě nebo v blázinci.

Komise soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá či neodpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován, sestávala z tří neobyčejně vážných pánů s názory, z nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou. Byly tu zastoupeny tři různé vědecké školy a názory psychiatrů.

Jestli v případě Švejkově došlo k úplné shodě mezi těmi protivopoložnými vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čistě jedině tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, kde měl být prozkoumán jeho duševní stav, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: "Ať žije, pánové, císař František Josef I.!"

Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek a zůstaly jen některé nejdůležitější, aby z odpovědí potvrzeno bylo prvé mínění o Švejkovi na základě systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga.

"Jest rádium těžší než olovo?"

"Já ho prosím nevážil," se svým milým úsměvem odpověděl Švejk.

"Věříte v konec světa?"

"Napřed bych ten konec světa musel vidět," ledabyle odvětil Švejk, "rozhodně se ho ale zejtra ještě nedočkám."

"Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?"

"To bych prosím nedovedl," odpověděl Švejk, "ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí 8 oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kerým roce zemřela domovníkovi jeho babička?"

Soudní lékaři podívali se významně na sebe, nicméně jeden z nich dal ještě tuto otázku: "Neznáte nejvyšší hloubku v Tichém oceáně?"

"To prosím neznám," zněla odpověď, "ale myslím, že rozhodně bude větší než pod vyšehradskou skálou na Vltavě."

Předseda komise se stručně otázal: "Stačí?", ale přece si ještě jeden z členů vyžádal tuto otázku: "Kolik je 12 897 krát 13 863?"

"729," odpověděl Švejk nemrkaje.

"Myslím, že to úplně postačí," řekl předseda komise, "můžete toho obžalovaného zas odvést na staré místo."

Děkuji vám, pánové," uctivě se ozval Švejk, "mně to také úplně stačí."

Po jeho odchodu kolegie tří se shodla, že je Švejk notorický blb a idiot podle všech přírodních zákonů vynalezených psychiatrickými vědátory.

Zdeněk Jirotka
Saturnin

Úplně obyčejný, vlastně všední hrdina, jehož jméno se do konce knihy nedozvíme, ač poměrně mlád, si pořídí sluhu jménem Saturnin. A to sluhu, který vyniká schopností uvádět lidi kolem sebe do naprosto absurdních situací. V knize kromě Jiřího a Saturnina vystupuje celá řada dalších postav: dědeček, peněz chtivá teta Kateřina, její syn Milouš, který si hraje na neodolatelného floutka, slečna Barbora, o jejíž přízeň Jiří s Miloušem zápolí, a ironický doktor Vlach. Vyšlo v roce 1942.

Vyprávěno v ich-formě, takřka nepoužívá přímou řeč, nahrazuje ji řečí nepřímou.

Když Saturnin zaslechl tetino prohlášení o tom, že nám bude přišívat záplaty na stěžňovou plachtu, podotkl, že žádnou plachtu nemáme. Teta odsekla, že se tedy plachta koupí. Saturnin se jí tázal, co s ní budeme dělat. Zmínil se o tom, že naše loď nemá stěžeň, že pro eventuální přemisťování má pohon šroubem a že kupovat plachtu by bylo čirým nesmyslem. Podotkl, že i kdybych se já, jeho pán, z nějakých důvodů rozhodl plachtu zakoupit, byla by nová a nebylo by ji nutno opatřovat záplatami. Musím říci, že jsou okamžiky, kdy mi Saturninova logika imponuje.

Ať později teta Kateřina říkala cokoliv, je jisto, že to, co následovalo, zavinila ona svou přehnanou a na odiv stavěnou péčí o dědečka. Snad by se byl dědeček tak nerozzlobil, kdyby jeho ješitnost nebyla dotčena tím, že tato příhoda měla tolik svědků. Cítil na sobě oči všech přítomných. Jediný Milouš, který stál za jeho ramenem, měl větší zájem o kolena slečny Barbory než o dojemnou péči, kterou teta projevovala dědečkovi. V koutku úst měl cigaretu a tvářil se, jako by přivíral oči před jejím dýmem, ale mne neoklamal. Nevím, jestli se vám už někdy stalo, že jste si sotva stačili pomyslit nějaké přání a už se vám splnilo. Víte, něco takového jako v pohádkách. Třeba byste se na něco rozzlobili a jen byste řekli, aby do toho uhodil hrom, a ono prásk a už by to bylo. Mně se tenkrát podobné přání splnilo.

Pamatuji si, že jsem prudce zatoužil dát Miloušovi pár facek, když vtom se stalo toto: dědeček nevrle zabručel a prudce rozhodil rukama, aby se zbavil přikrývky, kterou ho teta Kateřina omotávala. Přitom udeřil Milouše hřbetem ruky do obličeje a připlácl mu zbytek hořící cigarety na to, čemu Milouš říkal knírek. Milouš zařval a dědeček vyjekl, protože se spálil a zároveň lekl. Bleskurychle se otočil a dal Miloušovi pohlavek. Než se mohl někdo vzpamatovat, zasáhl Saturnin. S poděšeným výkřikem vyrval tetě Kateřině z rukou přikrývku, hodil ji Miloušovi přes hlavu, strhl ho k zemi, a mačkaje mu vší silou houni na obličej, volal: "Chytly mu vousy!" Dědeček se lekl znovu a celá společnost se dívala ohromena na Saturninovo počínání. Teta hystericky volala, aby někdo přinesl vodu, Saturnin křičel: "Vodu ne! Písek!" a doktor Vlach si pro sebe bručel: "Chytly mu vousy, zaplaťpánbůh."

Karel Poláček
Bylo nás pět

Klukovské vyprávění drobných příběhů pěti kamarádů na českém maloměstě, které se odehrávají za první republiky. Vypravěč, Petr Bajza, kupecký synek, používá kouzelný slovník, kde se slova až přehnaně spisovná a archaická mísí s klukovskými výrazy. Poláček, který měl židovskou příslušnost, psal knihu za okupace, ale ta se do ní vůbec nepromítá. Naopak je laskavou vzpomínkou na Poláčkovo dětství v Rychnově nad Kněžnou. Zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře. Knížka vyšla až po válce.

Pan učitel mne chválí, že se chovám mravně a že mám dobrou hlavu, pročež mu nosím sešity domů. Písmo mám nejlepší z celé třídy, vnější úprava písemných prací velmi úhledná. Píšu krásněji než Kolorenč František, co je první ve třídě, ale často schází, má škrofle a taky měl přiušnice. Já si přinesl ze školy vši, měl jsem jich plnou hlavu. Nikdo neměl tolik vší, ani Zilvar, co ostává v chudobinci. Maminka pravila, že si musí zoufat, a česala mě.

Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, Vpád Pasovských a Bílá paní rožmberská. Na jedné jest obrázek s nápisem "Dvacaterák se obořil na knížete". Veliký jelen se již již chystá parohy probodnout knížete pána, vtom však jeho věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž si zavázal knížete k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky a kliftónek habaděj. Všecko má, protože pan Bejval říká, že si potrpí na vzdělání a nelituje groše.

Od té doby, co se narodila Mančinka, dostal jsem kalhoty, a tak jsem se stal doopravdy klukem. Dopadlo to tedy se mnou dobře. Když byla naše Mančinka docela malá, tak měla místo nosu knoflík, a věřte mně to nebo ne, dovedla si cucat palec u nohy. Kolikrát jsem to po ní zkoušel, ale ne a ne to trefit. Však já se to musím naučit, a až to budu umět, to bude slávy. Potom se musí schovat i Jirsák Čeněk, co chodí se mnou do školy, a Jirsákovi dělají čepice a papuče. Jirsák Čeněk dovede si obrátit klapky u očí a vypadá hrozně, oči má červené jako čert. Jednou ho tak uviděla Kozí Kuncka, co na náměstí prodává ovoce, cukrdlata, kokosky, jakož i pomeranče. A odplivla si: "Fuj, parchante, to jsem se lekla. Na tebe, skotáku, patří pořádná metla."

"A na vás dvě," odvětil Jirsák Čeněk a poskakoval a mečel: "Méé, Kozí Kuncka!"

"To je teď mládež!" hrozila se ovocnářka. "Nemá to kázeň ani boží bázeň," a hrozila: "Počkej, ty kluku nezdárná, já tě dám polecajtovi."

My jsme se smáli. A Jirsák Čeněk si hned zapsal do notesu: "Posmíval jsem se starým lidem," jelikož si zapisuje hříchy do zásoby, aby měl ke svaté zpovědi nejvíce hříchů ze všech hochů. Jirsák Čeněk se vsadil, že když chce, dokáže hřešit proti všem božím přikázáním. Aby se mohl vyzpovídat, že zhřešil také proti přikázání: Nesesmilníš, napsal na zeď Heřmanovy továrny neslušný nápis.

Irena Dousková
Hrdý Budžes

Hlavní postavou je osmiletá Helenka Součková, a svět v období normalizace vidíme jejíma očima. Helenka je přemoudřelá holčička, která řeší četné problémy. Její otec, žid, uprchl do Ameriky, maminka Kačenka je herečka, stejně jako Helenčin otčím. Spolužáci se jí smějí, "protože je tlustá", mnozí dospělí si ji vychutnávají kvůli rodičům. Jejím hrdinou je Hrdý Budžes, o kterém se ve škole neustále recituje, chce být stejně statečná jako on. Velkým zklamáním na konci knihy pro ni je objev, že Budžes neexistuje, recitované verše ve skutečnosti zní: "A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí.

Tak jsem je radši do toho divadla vzala. Ukázala jsem jim Pepovu šatnu a Kačenčinu šatnu a všelijaký líčidla a vlásenky a vůbec všechny zajímavý věci, co tam Kačenka má, a pak jsme šli za pani garderobiérkou Hoškovcovou. Pani Hoškovcová nám dovolila prolejzat mezi kostýmama, Eliáš se Seckým si nasazovali různý klobouky, čepice a helmy a byli úplně u vytržení. Eliáš řikal Seckýmu: "Ty vole, já nemám šaty rád, ale tydle jsou dobrý."

Moc se jim taky líbila ta veliká skleněná tabule, na který byl rozsvícenej červenej nápis: Ticho! Zkouší se! Když jsme si prohlídli ještě rekvizitárnu, vlásenkárnu, krejčovnu, truhlárnu, místnost pro hasiče a kluci pořád nechtěli jít domů, zeptala jsem se, jestli se chtěj podívat taky na zkoušku. Chtěli hrozně. Tak jsme potichu vlezli na balkon a chvíli jsme se koukali.

Eliáš si všimnul, že nad jevištěm visej takový ty dvě hlavy, co se jedna směje a druhá mračí, a chtěl vědět, co to je. Tak jsem mu vysvětlila, že to maj bejt masky, který se jmenujou Komedie a Tragédie podle divadelních her, který se taky jmenujou komedie a tragédie, podle toho, jestli jsou spíš veselý nebo spíš smutný, a že jsou udělaný ze sádry. Eliáš byl dost zklamanej, protože si myslel, že jsou to useknutý hlavy trestanců nebo fašistů. Secký mu řek, že je blbej, že je přece úplně jasný, že vopravdický useknutý hlavy to bejt nemůžou, že by se pořád musely vyměňovat, protože by hned začaly smrdět. Ale Eliáš řek, že Vladimír Iljič Lenin, co leží v Moskvě na náměstí, je taky vopravdická stará mrtvola a nesmrdí ani ho nevyměňujou, takže by to určitě šlo nějak zařídit. "To se řiká kdovíjestli," řek Secký. Ale nakonec jsme uznali, že Eliáš může mít taky pravdu.

Doma jsem si vyndala z hračkárny obě krabice s pokladama. Jedna se jmenuje AV - to znamená Americký Věci, a druhá UNP - to znamená Upomínky Na Prahu. Do Upomínek jsem si dala pohled s orlojem, na kterým choděj apoštolové sem tam a ještě další pohledy a Špejbla od babičky Dáši. Do Americkejch Věcí jsem dala panenku, co mi poslali americký příbuzný tety Aňi, který přijeli na pohřeb. Je to dost špatně vymodelovaná panenka. Je taková hubená, má moc dlouhý nohy a takovej malej, zamračenej obličej, ale stejně je to veliká vzácnost. Pepíček od nich dostal pána s kravatou, kterej k ní pěkně pasuje, tak jsem zkoušela, jestli by ho nevyměnil za toho Špejbla. Ale nevyměnil, protože ho potřebuje jako řidiče do náklaďáku.

Nakonec mi ze všech dárečků zbylo starodávný zrcátko a taková ryba na krk, co je na ní vzadu napsáno ISRAEL a ještě všelijaký klikyháky. To mi oboje dala teta Marta a řekla, že to ani neni moc na hraní, ale že je to něco extra zvláštního a že si to mám schovat, až budu velká. Copak, já si schovávám všechno možný, jenomže jsem nevěděla, do který krabičky bych to měla dát. Do Americkejch Věcí ani do Upomínek Na Prahu mi to nepasovalo a do klenotnice, kde mám prstýnky a náramky z pouti, taky ne. Nakonec jsem si založila novou krabičku, napsala jsem na ni ÚJV - úplně jiný věci.