Historická literatura - světová

Světoví autoři historických románů

Alexander Dumas (Francie) - Tři mušketýři (1844) - dobrodružný román z období vlády Ludvíka XII. o třech zkušených mušketýrech a nováčkovi d´Artagnanovi plné šermování, intrik i lásky.

Hrabě Monte Christo (1844) - dobrodružný román o zradě, nespravedlivém uvěznění, obrovském pokladu a pomstě.

Walter Scott (Skotsko) - Ivanhoe (1817) - Příběh odehrávající se na konci 12. století za vlády králr Richarda Lvího srdce zachycuje osud rytíře Wilfreda z Ivanhoe.

Mika Waltari (Finsko) - Egypťan Sinuhet (1945) je příběh ze starého Egypta, který poměrně věrně zachycuje období těsně před vládou faraona Achnatona, jeho vládu a jeho následovníky. Sinuhet je smyšlenou postavou, přestože se autor do jisté míry inspiroval zachovaným egyptským textem o Sinuhetovi (přinejmenším jménem, ale zachytil i některé z příhod). Sinuhet v této knize je nalezenec, kterého se ujme lékař chudých Senmut a jeho žena. Díky tomu se také stává lékařem a později se jeho osud proplétá s osudy mnoha významných i méně významných lidí, cestuje nejen po Egyptě, dostane se až na Krétu nebo do Sýrie, prožívá úspěchy i zklamání, sklonek života prožívá ve vyhnanství, ke sepíše patnáct "knih" o svém životě.

Toto vše jsem napsal já Sinuhet, Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou.
(Egypťan Sinuhet, 1945)

Umberto Eco (Itálie) - Jméno růže (1980) postmodernistický román, který můžeme vnímat jako detektivku, historický román, horor, filozofické pojednání nebo jako teologickou debatu. Odehrává se během jediného týdne v nejmenovaném opatství v severní Itálii, kam přijíždí zkušený a velmi moudrý mnich Vilém z Baskervillu a mladý mnich Adson z Melku, protože v opatství má dojít k setkání a náboženské rozpravě mezi františkány a benediktýny. V průběhu několika dnů však v klášteře dojde k několika vraždám a vše se točí kolem knihovny, kam nikdo, kromě několika vyvolených nemá přístup (normální mši mohou pouze do čítárny). Vilém nakonec vše vyřeší, i když ne vše skončí dobře. Celý příběh zapíše na konci svého života Adson z Melku.

Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.
A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě, abychom se nestali otroky svých představ.
(Vilém k Adsonovi)

Chtěli jsme nahoru do skriptoria, předtím jsme ale zaskočili do kuchyně posilnit se, od rána jsme totiž nejedli. Hrnek teplého mléka mi hned zlepšil náladu. Velké ohniště na jižní straně již žhnulo jako kovárna, v peci se pekl chleba pro nastávající den. Dva pacholci tu právě skládali čtvrtky právě poražené ovce. Mezi kuchaři jsem zahlédl Salvátora, usmál se na mne svou vlčí hubou. Všiml jsem si, že vzal z jednoho stolu zbytky drůbeže od večeře a potají je dal pacholkům, kteří je se spokojeným úšklebkem ukryli ve svých kožených kazajkách. Vrchní kuchař si toho ale všiml a hned Salvátora napomenul: "Cellerarie, Cellerarie," řekl, "ty máš majetek opatství spravovat, a ne jím plýtvat!"
"Filii Dei to jsou," řekl Salvátor. "Ježíš řekl, pro mě děláte, co děláte pro tyto pueris!"
"Bratříku podělaný, uprděný minorito!" rozkřikl se na něho vrchní kuchař. "Tady nejsi mezi těmi svými žebravými mnichy! O almužnu pro dítka se postará milosrdenství opatovo!"
Salvátor honem vyváděl pacholky z kuchyně a jak šel kolem nás, ustaraně se po nás ohlédl: "Bratře," řekl Vilémovi, "braň svůj řád, co není můj, řekni mu, že filios Francisi non hereticos esse!" Pak mi pošeptal do ucha: "Ille menteur, puah," a odplivl si na zem.
Kuchař ho rázně vystrčil z místnosti a zavřel za ním. "Bratře," řekl pak uctivě Vilémovi, "o vašem řádu a přesvatých mužích, kteří v něm jsou, jsem nechtěl říci nic špatného. Měl jsem na mysli toho falešného minoritu a falešného benediktýna, co není ani ryba ani rak."
"Vím, odkud přišel," řekl Vilém smířlivě. "Teď je ale mnich jako ty a jsi mu povinován bratrským respektem."
"Jenže strká nos, kam nemá, je chráněnec celleraria a sám se už za celleraria považuje. Chová se, jako by mu opatství patřilo ve dne i v noci!"
"Proč i v noci?" zeptal se Vilém. Kuchař mávl rukou, jako že jde o věci tak málo počestné, že to nestojí za řeč. Vilém se ho dál neptal a dopil si své mléko.
Má zvědavost neustále narůstala. Setkání s Ubertinem, domněnky o minulosti Salvátora a celleraria, stále častější narážky na bratříky a kacířské minority, které jsem tu vyslechl, mistrova neochota povědět mi něco o fra Dolcinovi...

(Jméno růže, 1984)

Noah Gordon (USA) psal často knihy o lékařích - série o rodu Coleyů (Ranhojič, 11. století, Šaman, 19. století, Lékařka, 20. století), zabývá se i židovskou tématikou v průběhu dějin (Poslední žid, Tajemný diamant).

"Pojďte," řekl jim. "Je to vzácná příležitost. Dneska budeme hrobníky." Neprozradil, koho podplatil, ale zanedlouho vedli lékař a dva učedníci naloženou mulu a doprovázeli kalántarova vojáka s jedním mullou na opuštěný kopec, který Fachri Ajn ukázal úřadům.
"Buďte opatrní," nabádal je Džaláluddín, když se pustili s lopatami do práce. Nejprve spatřil kosti ruky a krátce nato vyjmul celou kostru a položil ostatky Qiftího al-Ulláha na pokrývku.
"Je čas na jídlo," oznámil Džaláluddín a vedl svého osla do stínu stromu dost vzdáleného od hrobu. Otevřel vak, jejž zvíře neslo, a vytáhl upečené kuře, přepychový pilaf, velké pouštní datle, medové koláčky a džbán šerbetu. Voják i mullá chvatně jedli a Džaláluddín a jeho dva učedníci jim toto syté jídlo ze srdce přáli, stejně jako nezbytné zdřímnutí, které nutně po obědě následovalo.
Trojice okamžitě pospíchala ke kostře. Země vykonala své, takže kosti byly až na rezavé skvrny v místě, kde vrahova dýka pronikala kostí, čisté. Klečeli nad kostmi, šeptali si a nikomu z nich nepřišlo v tu chvíli na mysl, že tyto kosti někdy patřily živému muži jménem Qiftí.
"Všimněte si té stehenní kosti " řekl Džaláluddín. "Je to největší a nejsilnější kost v těle. Je vám už jasné, proč je tak těžké sesadit zlomeninu ve stehně?"
"Počítejte - dvanáct párů žeber. Všimli jste si, jak ta žebra tvoří jakousi klec? Ta chrání srdce a plíce. Není to zázrak?"
Je něco úplně jiného studovat lidské kosti místo ovčích, pomyslel si Robert. "Lidské srdce a plíce už jste viděl?" zeptal se Džaláluddína.
"Ne, ale Galén říká, že jsou stejné jako prasečí, a ty jsme viděli všichni.
"A co když stejné nejsou?" "Jsou stejné," zabručel mrzutě Džaláluddín.
'"Nebudeme plýtvat časem při tak vzácné příležitosti ke studiu, protože ti dva sem brzy přijdou. Všímáte si, jak je horních sedm párů žeber připojeno k prsnímu krunýři pružnou spojovací látkou? Další tři spojuje vazivo a poslední dva páry nejsou vpředu spojeny vůbec. Není snad Alláh (Bůh všemocný!) ten nejvynalézavější tvůrce, co Dimmíové? Není to snad úžasný základ, na němž vybudoval svůj lid?"
Seděli na bobku v horkém slunci a místo neužitečných školních přednášek studovali anatomii zavražděného muže.
(Ranhojič, 1986)

Další autoři:

Henryk Sienkiewicz (Polsko) - Quo vadis (1896) - román z období vlády císaře Nerona, básníka Petronia a prvních křesťanů.

Daphne du Maurier (Velká Británie) - Hospoda Jamajka (1936) - kniha se odehrává na pobřeží Cornvallu v první polovině 19. století. Mladá Mary se po smrti své matky ocitá v zanedbaném hostinci svého násilnického strýce, které se slušní lidé vyhýbají. Teprve postupně odhalí hrůzné tajemství Jamajky. Mlha, déšť, slatiny a nečekaný závěr.

Lion Feuchtwanger (Německo) - Židovka z Toleda (1955) - román o spolužití i konfliktech křesťanů, židů a muslimů ve středověkém Španělsku.

Ken Follett (Velká Británie) - trilogie Století (2007-2015) - tři díly této "kroniky" pokrývají důležitá období 20. století - 1., 2. a studenou válku. Události vidíme očima mnoha postav různého společenského postavení i různých národností, takže si můžeme udělat relativně objektivní názor na to, co se tenkrát dělo.