Historická literatura - česká
Historická literatura
Historická literatura je taková, která se zabývá historií, kterou autor sám nezažil. Obvykle jde o dobu vzdálenější a také se často týká důležitých mezníků v historii. Většinou se za historický román považuje ten, který se odehrává v době, kterou už nezažili ani pamětníci. Autor musí čerpat z podkladů.
Historický román obsahuje více či méně dobových reálií (popis budov, oblečení, předmětů denní potřeby, způsobu života...), někdy autoři používají hlavně v přímé řeči dobové výrazy. Pro autora je psaní historických románů náročné, protože by měl respektovat nejen historické skutečnosti, ale i to, že lidé v době dřívější mysleli jinak než dnes.
Historické romány nám mohou poskytnou představu o době, ve které se odehrávají, ale ne vždy jsou historická data přesná, u některých autorů se na ně nemůžeme spolehnou. Je třeba na to dát pozor.
Proč je autoři píší:
- na historických událostech hledají paralelu se současností
- některé historické období je fascinuje, hodně o něm vědí a chtějí s ním čtenář seznámit
- chtějí jen ozvláštnit svůj příběh, který by v knize ze současnosti byl banální
Proč je čtenáři čtou:
- na historických událostech hledají paralelu se současností
- některé historické období je fascinuje, chtějí se o něm dozvědět více
- baví je ozvláštnění příběhu
Český historický román
Jeden z prvních autorů Alois Jirásek. U něho k důvodům, proč psát historické romány přibývá ještě jeden - upozornit na velikost českého národa. Má obrovský rozsah období, o kterém píše, od dob "mýtických" - Staré pověsti české, přes dobu husitskou - Mezi proudy, Proti všem... a pobělohorskou - Temno, Psohlavci, Skaláci... až po dobu národního obrození - Filozofská historie, F. L. Věk.
Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou již u takové vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. Těžko to nesly, hořce vzpomínaly těch dob, kdy jejich kněžna samojediná vládla zemi i mužům všem, a hněv se jim rozjitřil, když nejeden z mužů řekl jim s úsměškem:
"Panovaly jste, klaněli jsme se vám, a hle, teď jste jako bludné ovce!"
Až tajený hněv jako prudký plamen vyšlehl. Z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku a neměříce sil, začaly tuhý boj proti všem mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libušině. Ta první k boji vyzvala, k boji první se zbraně chopila, všechny pak sdružila a ke stavbě pevného hradu přiměla.
Ten hrad si zbudovaly za své útočiště za řekou Vltavou na vrchu o něco výše nežli na protějším břehu Vyšehrad. Dívky poslouchaly ve všem Vlasty jako své kněžny a velitelky. Na její radu a příkaz mnohé se také rozešly do všech krajin vyzvat žen a dívek, aby nechaly všeho a přichvátaly na Děvín, jak se nazýval nový hrad, bojovat proti mužům, aby ženy vládly zemí, muži pak aby jen sloužili a rádla se drželi. Vyzvání Vlastino nebylo prázdným hlasem, její vítr zavane, ale jako jiskra zažehlo srdce přemnohých. Jako když holubice ze svých kotců vyletí, tak chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců, bratří a všechny na Děvín hrad, že se jimi pak hemžily jeho síně jizby, volné nádvoří i vysoké valy.
(Staré pověsti české, 1894)
Vladislav Vančura - Markéta Lazarová - příběh lásky mezi dívkou zaslíbenou Bohu a loupežníkem.
Jarmila Loukotková - píše převážně romány z období antiky (Není římského lidu, Spartakus, Pod masku smích...), ale také napsala román o francouzském renesančním básníkovi Francoisovi Villonovi (Navzdory básník zpívá) nebo knihy ze současnosti a scifi.
Právě roznášeli předkrm, když se císař rozmrzele zeptal:
"Kde zůstal Petronius?"
Odpovědělo mu ticho. Bezradné a zaražené ticho.
Císařova otázka byla první slova, která se při tomto obědě rozlehla jídelnou jasně a hlasitě.
Ještě včera večer a dlouho po půlnoci tu vybuchoval smích a tryskaly rozjařené výkřiky přípitků. Služebnictvo ještě dávno po svítání uklízelo zvadlé věnce, nedojedené pečivo, nakousané ovoce a všecky ty smutné zbytky z veselých hostin.
Ale poslední krůpěj dobré pohody se ztratila současně s poslední kapkou k ránu vypitého vína. Jasnou noc vystřídalo pochmurné poledne.
Každodenní dvořané teď pouze šeptají úsečné poznámky, tak kradmo, jako kdyby je jen nedovoleně vydychovali; občas zvaní hosté si vyměňují nejisté, bázní téměř pohaslé pohledy a nehovoří vůbec; otroci, vždycky neslyšní, se tentokrát až přikrčeně plouží.
Něco se stane.
Tíseň a neznámé napětí prosycuje místnost, dusí vzduch, plazí se po sloupech, otravuje poháry, svazuje pohyby, zamyká ústa.
"Proč že se zdržel Petronius?"
Císař se neústupně dožaduje odpovědi.
Lehký šum, několik zmatených posunků a těkavých pohledů. Teprve po chvíli studeně odpověděl důstojný starý muž u levého stolu:
"Skládá posměšné verše."
Byl to kámen. Dopadl z výšky a těžce. Hladina mlčení se nad ním okamžitě opět uzavřela.
Císař loupl po starci očima. V jediném ostrém mžiku obsáhl celou jeho podobu od lysé lebky až po zlaté přezky na sandálech; postihl přísné tahy v hubené tváři; setkal se s pichlavými a vědoucími zornicemi. V duchu si opakuje jeho jméno. Seneka. Annaeus Seneka. Filosof a vědec se zatrpklou bradou, trochu domýšlivý spisovatel a řečník, básník a skladatel tragédií, s vyzáblýma rukama, tak vyzáblýma, že na nich kosti vyčnívají jako ruka mrtvoly. A vychovatel mého nevlastního syna. Seneka... Samo jeho jméno syčí a chřestí jako jeho suchý hlas: "Skládá posměšné verše." Poznámka málo vhodná při téhle trudné náladě.
Panovník se k Senekovi obrátil zády, aby ho neviděl. Už ho neviděl. Už nikdy, do konce života už nespatřil jednoho z nejlepších mužů doby.
Petronius prý teď skládá posměšné verše. Ve chvíli, kdy se celý dvůr tetelí a odevzdaně čeká, odkud zahřmí, někdo z jejich kruhu zhrdl obědem u císaře, hoví si doma v uvolněné tunice a básní. Tato představa císaře popouzí. Vzbuzuje v něm závist. Chtěl by být na jeho místě. Proč tu Petronius není, aby tu v zatmění zasvítil?
(Není římského lidu, 1975)
Ludmila Vaňková - napsala celou řadu historických románů především z období Přemyslovců a Lucemburků. Pokrývá poměrně podrobně období od 12. století - Vladislav II. po století 15. - Václav IV. a Zikmund. (Král železný a zlatý - Přemysl Otakar II., Žebrák se stříbrnou holí - Václav II., První muž království - Jindřich z Lipé, Cval rytířských koní - Karel IV. ...)
Krom historických knih píše i scifi.
"Paní Magdaleno! Paní Magdaleno! Jeho Urozenost... Jeho..."
"Co blábolíš?" zeptala se Magdalena udýchaného podomka.
"Pan nejvyšší komoří, sám pan Hynek z Dubé..."
Překvapeně vzhlédla od vyšívání. "Co je s ním?"
"Čeká dole. Chce tě vidět."
"Co okouníš? Uveď ho." Vyšla vzácnému návštěvníkovi vstříc. "Odpusť sluhům jejich neohrabanost, pane komoří," řekla. "Nejsme zvyklí na takové návštěvy." A obdařila ho hlubokou dvorskou poklonou.
Podíval se na ni se zjevným zalíbením. U půvabné ženy nepočítal léta. Půvabná žena byla prostě... půvabná.
"Přišel jsem ti vyslovit poděkování, že ses ujala toho chlapce," řekl. "Mohu s ním mluvit?"
Neznatelně se usmála. "Už jsem myslela, že na něj všichni zapomněli. Je tu bezmála tři týdny a ještě se na něj nikdo nezeptal. Rač."
Když procházeli kuchyní, pan Hynek labužnicky začichal. Být hostem u krásné paní je asi spojeno s nejedním požitkem. Našli bledého mladíka, jak zvolna ručkuje podél stěny malé komůrky. Když za ním vrzly dveře, prudce se obrátil a ztratil rovnováhu. Magdalena ho taktak zachytila.
"Nepřepínej se," napomenula ho a odvedla ho zpátky k lůžku. "Na chození máš čas."
"Přišel jsem se na tebe podívat, Dalimile," řekl pan z Dubé otcovsky. "Panna z Valdeka, dcera pana podkomořího, mě požádala, abych tě navštívil a zeptal se, čím se ti může odměnit."
Dalimil zavrtěl hlavou. "Je přece mrtev. Zač odměňovat?"
"Za oddanost. Neprojevili ji všichni, Víš, kdo vás přepadl?"
"Volfram a Reichert. Pan podkomoří měl s nimi schůzku."
"Ano, ano, vím." Pan z Dubé usedl k němu na lůžko. "Ale pan z Třebouně dal propustit Volframa z věže několik dní předtím a on ihned utekl z Prahy ze strachu před novým uvězněním. Jen Volflin od Věže tvrdil, že útočníky vedl Volfram. On ovšem nepatří mezi jeho přátele. Na tobě teď záleží všechno. Poznal jsi ho docela určitě? Byla tma, pokud vím. Dobře uvažuj, než mi odpovíš."
"I kdyby nebyla tma, nikdy jsem ho předtím neviděl. Vojfram! Ano, nejspíš to byl on, ale odpřisáhnout to nemohu. Jde-li o to, usvědčit toho Němce, nebudu asi moc užitečný."
"Jsi moudrý chlapec," řekl pan z Dubé potěšen a vstal. "Na mou čest. Brzy se uzdrav, v kanceláři tě už postrádají."
(Žebrák se stříbrnou holí, 1987)
Josef Toman - Po nás potopa, historický román z období vlády císaře Caliguly.
Karin Lednická - Šikmý kostel (2020) - příběh vesnice nedaleko Karviné, která se zabývala pastevectvím a došla rozkvětu díky těžbě uhlí, aby ze stejného důvodu i zanikla. Odehrává se na konci 19. a začátku 20. století.
Barbora křivě našlápne a noha jí sklouzne do brázdy naplněné kalnou vodou, kterou po sobě zanechala noční bouřka. Zavrávorá a skupinka na chvíli ustrne. Sedm párů ženských očí na ni hledí a mlčky se ptá, jestli může jít dál. Barbora zkusmo zahýbe kotníkem, a když nic nebolí, jenom kývne, cípem sukně otře vystříklé bláto z lýtka a pokračuje v cestě. Není čas na řeči, mluvení ubírá sílu.
Skupina osmi žen a několika dětí se znovu vydá na pochod. Mají za sebou teprve den cesty, první ze šesti. Je třeba jít dál, nezdržovat se zbytečnými přestávkami. Kolem nich se ke všem obzorům rozlévá plochá hornoslezská krajina, přikrášlená prvním květnovým týdnem. Na loukách mezi poli se v ranním slunci otevírají pampelišky a hlína ještě pořád trochu voní jarem, ale ostré slunce z ní během několika dní tu vůni vytáhne. Jestli bude pálit jako včera, možná ještě před zpáteční cestou pampelišky zbělají, napadne Barboru, ale pak si zakáže takové bloumání. Ani na bloumání není čas, poletující myšlenky ubírají pozornost a soustředění. Člověk pak snadno udělá špatný krok a hned má plnou botu bláta. Až budou odpočívat, zkusí to vyčistit trsem trávy.
...
"Františko!" zavolá na dvanáctiletou dceru, která jde v hloučku starších dětí úplně vzadu.
"Ano, maminko?"
"Pojď na chvilku nést Barku, potřebuju si odpočinout."
Františka se protáhne průvodem, vezme sestřičku do náručí a chlácholivým hlasem slibuje: "Až zastavíme, uviju ti věneček z pampelišek, abys byla hezká." Menší děvčátko se natěší a zklidní.
Barbora pohledem pohladí obě dcery a pak si upraví popruhy nůše. Až ji ve Wieliczce naplní solí, bude chůze ještě krušnější. Tíha nákladu jí starosti nedělá; Barbora je silná a uvyklá tělesné námaze. Mnohem víc se obává jiného trápení - pot, který stéká po zádech, nasákne do proutí a od něj navlhne i sůl. A právě v tomto okamžiku začne největší utrpení: pot smísený se solí rozleptá kůži na zádech, která po třech dnech zmokvá do krve, a bude ji třeba mazat dobré dvě neděle sádlem s hojivými bylinkami, aby se zotavila.