Dobrodružná literatura světová

LITERÁRNÍ ŽÁNRY

Dobrodružná literatura

Je to epický literární žánr. Vyznačuje se napínavým dějem, se spoustou akce a dobrodružných zápletek. Často se odehrává v exotických krajích (ne vždy, klidně se může odehrávat i v uličkách Prahy). Slouží především pro zábavu čtenáře. Proto bývá označován za konzumní literaturu, protože snaha o zajímavost a poutavost někdy vede ke komercializaci a k vytváření děl za hranicemi umění (kýč a brak). Neplatí to tak vždy, především dětská dobrodružná literatura může být i kvalitní a plnit i další funkce (např. výchovnou nebo poznávací).

Když pomineme fakt, že třeba některé eposy by se daly zařadit do dobrodružné literatury, za jeden z nejstarších dobrodružných románů můžeme považovat třeba knihu Robinson Crusoe (1720) od Daniela Defoa (Anglie) a román Gulliverovy cesty (1726) od Jonathana Swifta (Anglie). Tento román bychom ovšem dnes zařadili spíše do oblasti literatury fantastické, vzhledem k tomu, jak pohádkové země Gulliver navštívil.

Když jsem procitl, právě svítalo. Chtěl jsem vstát, ale ne a ne se hnout. Ležel jsem na zádech a zpozoroval jsem, že mám na obou stranách ruce i nohy pevně připoutány k zemi a stejně tak že mám přivázány své dlouhé a husté vlasy. Přes tělo od podpaždí k stehnům jsem cítil rovněž tenounká pouta. Mohl jsem se dívat jen vzhůru; slunce začalo pražit a světlo mě pálilo do očí. Slyšel jsem okolo sebe zmatený hluk, ale jak jsem tak ležel, viděl jsem jenom oblohu. Zakrátko jsem ucítil, jak se mi po levé noze šine něco živého, postupuje klidně vpřed přes prsa, až mi to došlo skoro k bradě. Tu jsem sklopil oči co nejníže a poznal jsem, že je to lidský tvor, vysoký necelých šest palců, s lukem a šípem v ruce a s toulcem na zádech. Cítil jsem, že nejméně čtyřicet takových jako on (jak jsem se domýšlel) přichází za ním.

Nadmíru jsem užasl a zařval jsem tak silně, že se všichni dali zděšeně na útěk. A jak jsem se později dověděl, někteří se zranili pádem, když mi skákali z beder na zem. Brzy se však vrátili a jeden z nich, který se odvážil až tak daleko, aby mi úplně viděl do tváří, zdvihl samým obdivem ruce i oči a vykřikl pronikavě, ale zřetelně: "Hekina degul!" Ostatní opakovali táž slova několikrát po sobě, jenže tehdy jsem nevěděl, co znamenají. Přitom jsem ležel pořád, jak asi čtenář uvěří, velmi strnule. Usiloval jsem se odpoutat, až se mi posléze podařilo přetrhnout provazy a vykroutit kolíky, které mě poutaly na levé ruce k zemi. Když jsem pozdvihl ruku na tvář, přišel jsem totiž na to, jak mě přivázali, a v té chvíli jsem trochu uvolnil prudkým a bolestným trhnutím provazy, kterými jsem měl svázány vlasy na levé straně, takže jsem mohl otočit hlavu asi o dva palce. Ale ti tvorové utekli podruhé zase, než jsem je uchopil. Poté se ozval mocný a pronikavý křik, a když utichl, slyšel jsem, jak jeden silně zvolal: "Tolgo fonak!" V tu chvíli jsem ucítil přes sto šípů vystřelených na mou levou ruku. Píchaly jako jehly.

Otázky k textu:
Proč se hlavní hrdina nemohl pohnout?
Kdo na něho zaútočil?

V devatenáctém století nastal rozmach dobrodružné literatury, oblíbenou se stala dobrodružná literatura historická, kam můžeme zařadit většinu románů Alexandra Dumase staršího (Francie) - Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo, romány polského autora Henrika Sienkiewicze - Quo Vadis. Do cizích zemí a cizího prostředí se vydáme třeba v knize Rudyarda Kiplinga (Anglie) Knihy džunglí.

Dusno bylo ten večer v Séónijské pahorkatině. O sedmé procitl táta Vlk z denního spánku, podrbal se, zívl a jednu po druhé natáhl tlapy, aby ze špiček zahnal ospalost. Máma Vlčice ležela mohutným šedým čenichem opřena o čtvero rejdivých, kníkavých vlčat. Do sluje, ve které přebývali, jim svítil otvorem měsíc.
"Augrr!" ozval se táta Vlk, "je čas jít na lov."
Užuž chtěl seběhnout ze stráně, a tu se před ním na prahu mihlo cosi šerého s huňatým ohonem a zakňučelo: "Zdar tobě, vlčí náčelníku. Zdar a silné bílé tesáky tvým dětičkám, nechť tady na světě nezapomínají na hladovce."
Byl to šakal - Tabákí neboli Dojídač - a indičtí vlci Tabákím opovrhují, protože pořád jen lítá a lumpačí a klevetí a živí se hadry a kůžemi z vesnického smetiště. Ale přitom z něho mají strach, protože on se z celé džungle nejspíš pomine: to se pak přestane bát, běhá pralesem a kdekoho kouše. Před pominutým Tabákím uteče a zaleze i tygr, protože nic horšího než pominutost, nemůže dravce potkat. My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívání neboli pominutost - a prchají před ní, jak mohou.
"Pojď dál a podívej se," řekl upjatě táta Vlk, "ale k snědku tady nic není."
"Pro vlka snad ne," řekl Tabákí, "ale chuďas jako já si pochutná i na suché kosti. Copak si můžeme my, Gidar lóg (neboli šakalí lid), vybírat?" A už drandil do jeskyně a v koutě vyslídil srnčí kost se špetkou masa. Posadil se a s chutí ji křoupal.
"Mockrát děkuji za pohoštění," řekl a olízl si pysky. "Dětičky máte překrásné! Ty jejich velikánské oči! V takovém útlém věku! Bodejť, jako bych zapomněl, že královské děti jsou mužné od prvopočátku." Tabákí dobře věděl, že se nemá dětem říkat chvála do očí. S radostí se pásl na rozpacích táty Vlka i mámy Vlčice. Chvíli poseděl a liboval si, jaké lumpáctví zas provedl, až najednou škodolibě řekl: "Mohutný Šér Chán střídá loviště. Prozradil mi, že příští měsíc bude lovit tady v pahorkatině."

Otázky k textu:
Proč vlci pohrdají Tabákím?
A proč se ho bojí?
Kdy chodí vlci lovit?
Jaké další zvíře se v nejbližší chvíli nejspíš objeví?

Další oblastí, které se dobrodružné romány věnovaly, byla díla s námořní nebo pirátskou tematikou. Jako příklad můžeme uvést Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona (Skotsko) nebo celou řadu románů Julese Verna (Francie), asi největšího představitele dobrodružné literatury v devatenáctém století. Jules Verne napsal dobrodružných románů celou řadu (Dva roky prázdnin, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Cesta do středu země...), mnohé z nich pak spadají spíše do oblasti scifi, o které si povíme více později.

Dalším, velmi známým autorem dobrodružné literatury v devatenáctém století je německý autor Karel May. Jeho hrdiny Vinnetou, náčelníka Apačů a jeho bílého bratra Old Shaterhanda, zná skoro každý. Jeho pojetí amerických Indiánů je trochu naivní, fakta si často vymýšlel, ale ke cti mu můžeme přičíst velmi antirasistický přístup. Indiány předvádí převážně jako ušlechtilé a největšími padouchy jsou bílí obyvatelé Ameriky. Je to trochu černobílé, ale rozhodně se to liší od tehdejší americké literatury, ve které byli Indiáni zobrazováni jako největší zlo pod sluncem.

Ve dvacátém století se dobrodružná literatura rozpadá do celé řady dalších žánrů, o kterých si povíme později. Mimo jiné vzniká zcela nový podžánr - komiks.

Za zmínku v oblasti čistě dobrodružné literatury stojí například série o Tarzanovi od Edgara Rice Burroughse (USA), přestože už se dá opravdu zařadit spíše do literatury brakové, z kvalitnějších děl bych zmínila historické dobrodružné knihy Roberta Merleho (Francie) nebo Mika Waltariho (Finsko).