Detektivní literatura

Detektivní literatura

Velmi oblíbený žánr populární literatury. V tom nejobecnějším pojetí jeto vlastně příběh s hádankou (záhadou). Většinou se ale točí kolem nějakého spáchaného zločinu (nejčastěji vraždy), který se detektiv (amatérský, policejní nebo amatérský) snaží vypátrat.

Tento žánr by měl dodržovat určitá pravidla, především to, že by měl být fér ke čtenáři a dát mu šanci zločince vypátrat stejně jako detektiv v knize. Autor by tedy měl do knihy vkládat stopy a indicie, které mohou vést k pachateli. Nic však autorovi nebrání vkládat stopy falešné a čtenáře mást.

Anglický autor Robert Knox vytvořil deset pravidel, které by autoři neměli porušovat (ale občas zcela úmyslně porušují).

• Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
• Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
• Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
• Nesmí být použito žádného "dosud neobjeveného" jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
• V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
• K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
• Pachatelem nesmí být sám detektiv.
• Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
• Duchem chudý přítel detektivův, jeho "Watson", nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
• Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Ve starších knihách bývá detektiv občas takřka geniální (mívá často svého "Watsona" - osobu poněkud ducha prostého, proti které jeho genialita obzvlášť vyniká), dnes se častěji objevují policejní týmy nebo naprosto normální lidé (do pátrání se pouští soukromá osoba, které se zločin týká). Také jsou dneska detektivky častěji více doplněny o další linie příběhu - psychologii postav, milostný motiv apod.

Za zakladatele se považuje Edgar Allan Poe (Vraždy v ulici Morgue, 1841). Takřka synonymem geniálního detektiva je Sherlock Holmes (právě on má svého Watsona), kterého stvořil Arthur Conan Doyle (Pes baskervilský, 1902). Holmes se neobejde bez lupy, dýmky a houslí. Své závěry vyvozuje především z fyzických faktů - otisky pot v blátě nebo otisky psích zubů na holi.

Za královnu detektivek je považována Agatha Christie, která vytvořila dva geniální detektivy - Hercula Poirota (Vražda v Orient-expresu, 1934) a slečnu Marplovou - vesnickou starou pannu (Kapsa plná žita, 1954). Zatímco Poirot se spoléhá na své "malé šedé buňky", slečna Marplová na to, že jí každý připomene někoho, koho už zná. Některé její knihy se obejdou i bez detektiva (Deset malých černoušků, 1939)

Spisovatelů detektivek je opravdu řada, za zmínku stojí detektivky historické, které se odehrávají v historických kulisách (např. příběhy soudce Ti od Roberta Gulika, které se odehrávají ve staré Číně) nebo v současnosti moderní detektivky severské (Jo Nesbo).