Národní jazyk zahrnuje všechny regionální, sociální a funkční podoby jazyka, které slouží příslušníkům národa k pokrytí komunikačních potřeb, není jednolitý.

Útvary/variety národního jazyka jsou jazykové struktury s jednou nebo několika funkcemi (funkce = sepětí významu a formy při dosahování komunikačního cíle), mohou být strukturní (fonetika/fonologie, morfologie, syntax, lexikum), nebo nestrukturní (jen lexikum).

STRUKTURNÍ VARIETY

A) čeština standardní = spisovná - komunikační sféra regulovaná

- nejdůležitější útvar českého jazyka

a) spisovná čeština - funkce národně reprezentativní, prestižní útvar, nositeli jsou vědomí uživatelé spisovného jazyka; stylově bohatě diferencovaná, funkce potenciálně neomezené; kodifikovaný útvar; sféra komunikace celonárodní; jednotná na celém území ČR; užívá se ve všech oblastech veřejného života, je prostředkem pro tvorbu děl odborných, publicistických, uměleckých aj.,

b) hovorová čeština = mluvená spisovná čeština s hovorovými prvky - součást spisovné, a proto prestižní, nositelem vědomý uživatel mluveného spisovného jazyka; funkce potenciálně neomezené, zejm. texty hovorového funkčního stylu, jazykové prostředky příznak "hovorové"; částečně kodifikována, popsány jednotlivé prvky, nikoli systém, dynamičtější než psaný spisovný jazyk, regionálně mírně proměnlivá, lexikum otevřené nestandardním prostředkům; sféra komunikace celonárodní,

B) čeština nestandardní = nespisovná - komunikační sféra neregulovaná

a) obecná čeština vyššího typu - v některých méně oficiálních veřejných textech, zejména mediálních; druhý standard, sociálně i regionálně málo příznaková, nositeli uživatelé, kteří tuto podobu užívají i ve veřejných projevech; pravděpodobně též stylová diferenciace, mimo veřejnou oficiální komunikaci; popsány jednotlivé prvky, nikoli systém, neostrá hranice k hovorové češtině, od spisovné češtiny se liší výslovností, tvary i částí slovní zásoby,

b) interdialekty (regionální obecná čeština, interdialekt hanácký = středomoravský, východomoravský, lašský = slezský) - mohou být poněkud prestižnější než vlastní dialekty, nositelem je spíše mladší a střední generace v regionech s existujícími dialekty a ve městech; soukromá a poloveřejná sféra, stylová diferenciace nepravděpodobná; velmi dynamické, popsány málo,

c) dialekt - neprestižní, výrazná funkce vymezující a spojující skupinu uživatelů, nositelem je obvykle starší mluvčí v tradičních venkovských obcích; sféra soukromá.

NESTRUKTURNÍ VARIETY = poloútvary - nespisovné vrstvy slov a slovních spojení:

a) obecný slang - neprestižní, součást slovní zásoby mluvčích bez ohledu na věk, profesi, původ; lexikum na pomezí spisovnosti,

b) zájmový slang - obvyklá ve skupině spojené neprofesním zájmem, nositel většinou mladý,

c) profesní mluva - v profesi víceméně závazná, funkce spojující, nositelem příslušník profese, některé termíny se přesouvají do terminologie,

d) argot - neprestižní, mluva uzavřené skupiny - odmítané většinovou společností.

SPISOVNÁ ČEŠTINA

• prestižní varieta, též funkce národně reprezentativní,
• opírá svou stabilitu o kodifikaci,
• vyšší komunikační cíle (jichž je zároveň signálem),
• slohová rozrůzněnost, varianty.

Systém jazykových prostředků, které jsou celonárodně užívány především v psané formě a v oficiálních projevech mluvených. Je centrálním, a to regulovaným útvarem národního jazyka, kulturní varietou s vyšší sociální prestiží; plní i funkci integrační, národně reprezentativní a kulturotvornou. Je kodifikována v mluvnicích, slovnících, pravidlech pravopisu a výslovnosti. Není homogenní, je bohatě rozvrstvena stylově, funkčně i regionálně.

Hranice spisovné češtiny jsou neostré, mezi prostředky pociťovanými jako spisovné a prostředky pociťovanými jako nespisovné je široké přechodné pásmo, např. slova expresivní (dřepět, náfuka), neologismy (lobovat, fleška), slovotvorné a tvaroslovné varianty (Plzeňák, diplomati).

stylové rozvrstvení - prostředky:

a) neutrální - tvoří jádro, v jakémkoli textu, použitelné vždy - okno, číst, když, před,

b) knižní - texty umělecké, odborné, oficiální, záměrně stylizované projevy - odtušil, kráčeti, kontemplace, nýbrž; přechodníky,

c) hovorové - v mluvené - píšou, bez třech, polívka,

d) expresivní - slova citově zabarvená (kladně = lichotivá nebo záporně = hanlivá) - miminko, tunelář, šuškat, debakl,

f) poetismy - slova básnická - luna, vesna, jeseň, duma (myšlenka),

g) termíny - odborné názvy.

časové rozdělení - prostředky:

a) zastaralé a ustupující

- archaismy - slova zastaralá nebo zastarávající, pro označení dané skutečnosti máme jiné slovo - jazykozpyt → jazykověda

- historismy - slova označující již neexistující realitu, věci související s minulostí, která však nebyla nahrazena novými slovy - grešle, čeledín

b) současný úzus

c) neologismy - slova označující nově vzniklou realitu, slova nová - lobbista

OBECNÁ ČEŠTINA

• též jistá prestiž, ztrácí úzce regionální a sociální omezení,
• jazyk spontánní mluvené soukromé, případně poloveřejné komunikace, regionálně i sociálně málo příznakový, který se z pozice jedné z nestandardních forem češtiny dostává do postavení jejího substandardu; východiskem je nespisovný jazyk středních Čech,
• zaujímá v komunikaci postavení vyhrazené dříve pouze spisovnému jazyku, je užívána v mluvených projevech i mimo soukromou sféru a mluvčími dobře znalými spisovné češtiny, oslabuje se tedy její příznak sociální. Zprostředkována médii, v nichž se užívá v pořadech se zvýšeným kontaktem s diváky, je pasivně vnímána na celém teritoriu ČR, rozšiřuje své hranice a může působit i jako mluvní vzor mimo vlastní Čechy, ztrácí i příznak regionální.
• Pásmo přechodu mezi spisovným jazykem a obecnou češtinou je plynulé a v konkrétních projevech dochází k míšení prostředků obou.

rysy obecné češtiny: 

1. syntax - mluvená, spontánní - anakolut, kontaminace, nemotivované osamostatňování větných členů, opakování; vypouštění pomocného slovesa v minulém čase při zájmenném podmětu 1. osoby (já přijel, my mysleli),
2. slovní zásoba - zejm. cizí původ (špitál, šponovat), expresivnost (tutovka, mazavka) - často vzniklé univerbizací,
3. hláskosloví - postupně kodifikovány jako dublety (většinou jen u skupiny výrazů)
4. - ý místo -é v koncovkách adjektivní flexe - malý město, z mýho rozbitýho počítače, k druhýmu případu,
5. í místo é v domácích slovních základech - slítnout, polívka, mlíko (í je někdy neutrální, é knižní nebo patří termínu),
6. ej místo ý v zakončení 1. pádu sg. mask. adjektivní flexe - novej kabát, takovej chytrej nápad,
7. ej místo ý v adjektivní flexi mimo absolutní konec - někdy - takovejm polámanejm hračkám,
8. ej místo ý ve slovních základech - dotejkat, ubejvat, sejrová,
9. protetické v- - na ústupu, von si to vodnese,
10. krátká výslovnost í v koncovkách - vidim, nesmite, pani, řikám, vim,
11. krátká výslovnost ů v koncovkách - šel domu, dal to k sousedum,
12. zánik slabičného l v mask příčestí sloves se zavřeným kmenem - Petr to už přines včera, copak ti to neřek,
13. tvarosloví - ne přechodníky, ne opisné pasivum, ne minulý kondicionál
14. 7. pád plurálu -ma všude - těma nejlepšíma výkonama, zahraničníma cestama, všema dobrýma vlastnostma.

převzato z:

KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek a PLESKALOVÁ, Jana, 2012-2020. Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita. [cit. 30. 9. 2022]. Dostupné z: https://www.czechency.org/.

rozvrstvení slovní zásoby podle původu:

1. domácí - slova českého původu mladé, odřenina, pěšky, zavolat, šidit,

2. zdomácnělá - slova cizího původu, jejichž cizí původ zpravidla nepoznáme košile, klobouk, plech, škola, jablko,

3. přejatá - slova cizího původu, která:

• se běžně užívají, pravopisem se přizpůsobila (auto, rekreace),

4. cizí - nejsou součástí slovní zásoby českého jazyka, v jazykovém projevu se přesto vyskytují, mají rysy cizosti v hláskovém složení, v pravopise, ve výslovnosti či ve tvarech.

Úkol týdne

Je zadaný v Umíme česky.

Markéta má pracovní list, chcete-li procvičovat víc.